One shots (multi)

~You'll like each other, you will see~{Ogor}

Nic není krásnějšího ,než večerní Praha. Tu právě teď poznával ostravský hoch hned potom, co se svým kamarádem vystoupili z vlaku.

„Martine, už o tom Sokolíkovi mluvíš od Pardubic. Chápu, že jste nejlepší kamarádi, ale já z něho teda posraný nejsem."

„No Igore , to se budeš divit. Sednete si, uvidíš. A je to Sokol, ne Sokolík."

„Vždyť ho uvidím poprvý a naposledy. Nezapomeň, že ti jdu jen nadhazovat."

„No jo furt. Tak pojď , jedem!"

Diky městské dopravě byli brzo před dveřmi jednoho privátu. Martin zaklepal a chvilku zabralo, než se ve dveřích objevila hlava. Muž ve stejném věku, tmavé vlasy, modrošedé oči a přiblblý úsměv na tváři.

„Martine!"

„Ondro!" Následovalo přátelské poplácání po zádech a tak Igor jen sledoval popruh své tašky, která mu visela přes rameno. Obecně nehodlal věnovat chlapci před ním víc pozornosti, než bylo nutno. Byl vděčný za nabídku přespání, ale kamarádit se nepotřeboval. Ani kluky neposlouchal, jen pak před sebou zaznamenal natažení ruky jeho směrem. Zvedl pohled a podíval se přímo do těch modrošedých očí. Poprvé, ale určitě ne naposledy.

„Ondřej."  Igor chvíli zaváhal pak však ruku přijmul.

„Igor."

„Hodně jsem o tobě slyšel. Fakt jsi tak roztomilý, jak se říká." Martin s Ondřejem se začali smát, však Igor jen zvedl jedno obočí a pozoroval smějící se muže.

„Nic, to byl vtip. Tak pojďte dál. Petr pak přijde. Máte hlad?"

„Nevím, jak Igor, ale já hrozný."

„Mrknu, co máme. Zatím se posaďte." Ondřej k jejich smůle vůbec nic nenašel a ani Petr, který poté přišel, nic neměl.

„Tak půjdem spát , ona ta cesta byla dost vyčerpávající, viď Igore?"

„Jojo..."

„Ty nám toho taky asi moc neřekneš, viď." Petr se opřel se sklenici vody v ruce o stěnu.

„Petře,nech ho bejt, však já se mu nedivím, se podívej,do jaké se dostal společnosti."  Řekl mu Ondra s úšklebkem. Pro Igora to začínalo znít, jako noční můra. Nakonec se jim však podařilo v klidu usnout, to však nevěděli, že je ti dva zamčou. I když byli domluvení na srazech, neměli jedinou šanci se dostat ven. Igor přesně něco takového čekal. V ledničce jen nějaká stará marmeláda, takže jídla jim dopřáno nebylo.

Jelikož tak zůstali dva dny, bylo to samozřejmě úplně ideální. Když se kluci vrátili, Igor s Martinem leželi na posteli a četli si bibli. Co jiného jim zbývalo.

„My se moc omlouváme." Vybalil hned Petr. Ondřej se však rozesmál a Igor ho jen propálil pohledem.

Když Igor odjížděl o pár dní později z Prahy, všechno bylo prostě jinak. Pořád nějak nemusel ty dva, u kterých přebýval, avšak z nadhazování se staly úspěšně absolvované přijímačky DAMU. Doma z toho zase tak moc odvaření nebyli, ale on byl spokojený.

Když se do Prahy vracel, už jako student, úsměv mu tancoval na tváři. Na nádraží se potkal s Martinem. Pronajali si spolu byt. Nebyl nijak veliký, ale za to útulný a za tu cenu nájmu i nadprůměrný. Kdo umí, umí.

Další den šli spolu po chodbě a rozebírali problematiku městské dopravy. Igor sledoval složku, kterou přehazoval z ruky do ruky, za to Martin různě házel rukama a sledoval Igora. Všechno to najednou bylo tak rychlé, rameno se dotklo ramena cizího. Složka tentokrát nespadla do ruky, ale na zem. Igor chtěl pohledem probodnout onu osobu, ale nečekal, že do něj omylem vrazil Ondřej Sokol. Ten se hned ohlédl a zvedl složku.