One shots (multi)

~HARD BAIT~{MEGG}

Lidské slovo. Síla, která zvládne změnit vše na povrchu Země a i pod ním. Je to tetování v našem mozku, které nelze smýt teplou vodou. Však časem bledne, bohužel, pouze bledne. Je to tetování, co nás zvládne rozbrečet i po několika letech. Může být pozitivní či negativní. Ale vždy vyvolá emoce.

Jedna taková lidská slova mám vytetované v mozku už delší čas. Kolem byla tma, jeho dech měl alkoholový nádech a jeho slova velký vliv na chování mého těla.

Začalo to nevinně. Normální ochutnávkou tvrdšího alkoholu, které jsem jen tiše přihlížel. Smích se rozléhal po celém studiu do chvíle, kdy se zavřely dveře a tak rozdělily partu na dva tábory. Ale...co se stane za zavřenými dveřmi...tam zůstane,ne ?

Honza stále seděl za stolem, který byl flekatější, než pouliční kočka. Mokrý hadrem jsem jeho povrch přejel, jak kdyby mu to mělo nějak pomoct. Ten stůl už zachrání maximálně slovo Boží. Osazenstvo stolu v podobě jednoho populárního youtubera vypadalo, že vůbec neví, která bije. Dál seděl a oči mu poletovaly z jedné strany displeje na druhou. Telefon položil až ve chvíli, kdy jsem uklízel stativ do rohu místnosti.

„To se nebojíš ten telefon na ten stůl položit ? Aby ti ho nerozežral." Zhasl jsem jedno ze světel a rozešel se ke druhému.

„Myslím, že stoly telefony nejedí." Lehce se zasmál a o stůl se lokty opřel.

„Vole, ale tohle se nedá nazvat stolem, vole!" Poukázal jsem na dřevěný nábytek a zhasnul i druhé světlo.

„Můžu tě ujistit, že tenhle telefon nejí stůl!"

„Cože?" Zhasnul jsem i LED světla v pozadí, tudíž místnost osvětlovalo jen menší světlo z vedlejší místnosti.

„Myslel jsem... že tento stůl nejí telefony. Ale třeba jí lidi! Pojď si zkusit na něj sednout!" Vstal ze židle, obě židle uchopil do rukou a posunul stranou.

„Máš retardaci?" Zeptal jsem se s humorem a přistoupil k němu.

„Možná... zkus to! Neboj, nespadne to!"

„Nebudu to dělat."

„Nebuď srab, Tomáši!"

Srab? Já? Otočil jsem se a usadil se na ten kus nalakovaného dřeva.

„Spokojený?"

„Naprosto." Ušklíbl se a přiblížil více ke mně. Jeho ruku položil na mé koleno a telefon schoval do své zadní kapsy. Více se přiblížil k mému obličeji a já věděl, že oba budeme děkovat Bohu, že se zítra neuvidíme a vyhneme se trapným konverzacím.

„Co blbneš?"

„Pššt. " Jeho dech doplňovala vůně alkoholu a on čím dál více narušoval můj osobní prostor.

„Co to-" Nestihl jsem nic říci, jelikož spojil naše rty a svými prsty držel mou bradu. Měl jsem pocit, že se nemůžu hnout. Jeho rty chutnaly krom alkoholu jako nejsladší zakázáné ovoce. Jako kdyby po jednom kousnutí nebylo cesty zpět. Jeho druhá ruka začala jezdit po mých zádech a první se z kolena posunula na stehno. Bylo to špatně, hrozně špatně, ale já nedokázal udělat nic, natož abych se odtáhl a Honzu zastavil.

Můj mozek nefungoval. Dokázal jsem vnímat jenom doteky a lehké světlo z vedlejší místnosti. Když jsem se právě po něm ohlédl, můj krk se stal novým útočištěm. Stále jsem nepobíral jedinou věc. Cítil jsem jen posun ruky na mé tříslo a to, jak ta druhá začala poznávat látku mého trička. Proč něco na tom všem bylo dobře, ale zároveň vše tak špatně?

„Jseš dokonalej!" Něco na těch slovech mě hrozně znepokojovalo, ale zároveň dodávalo pocit bezpečí. Možná jsem byl asi taky pod nějakým vlivem, protože... co toto je za blbosti! Mé tělo na tyto komentáře začalo reagovat po svém a možná to byl ten moment, který probral i jeho.

Honza se rychlostí světla odtáhl, ustoupil a sledoval můj obličej. Toto byla ledová sprcha...asi pro nás oba.

„Promiň...Dobrou, Tome." Přejel dlaní po mém koleni a odešel. Nechal mě tam...v takovém stavu! Beztak mu to udělalo radost! Však tato radost by se neměla opakovat...nikdy!

Jeho ruce jsou pryč z mého těla, ale z moji mysli ne, stejně tak i jeho slova. Zakázané ovoce chutná nejlépe...nejspíš. Ale stejně tak, jako i Eva ochutnala s Adamem jablko pouze jednou, i já ponechám počet ochutnání na čísle jedna. I tak přece nadále žili, no ne?
I rybky se chytají na návnadu a pouští zase do řeky.