Můj hokejista

30- Rozhodující zápas- 5. část

Z pohledu Ellie:

"Týme New York city, jste nejlepší!" Řvali fanoušci o sto šest a já tak tak odolávala pokušení si prostě zacpat uši. Nejenom, že mi tenhle pokřik připomínal mou nedávnou noční můru, ale nedalo se tu ani normálně bavit s trenéry, jelikož jsme přes ten jejich řev nic neslyšeli i když jsme byli teprve na chodbě. 

Do začátku zápasu zbývalo už jen pár minut a já už dávnou vzdala snahu najít v těch přeplněných tribunách rodiče. Tribuny byli narvané k prasknutí, většinou v nich byli fanoušci z naší strany, ale i s Los Angeles se tu sjelo překvapivě mnoho fanoušků. 

"Takže říkala soustřeď-" Trenérka Scarlet se nám zřejmě snažila něco říct, ale kvůli hluku jsem slyšela jen pár slov.

"Paní trenérko my vás neslyšíme" Křikla jsem na ní a ta se na mě nechápavě podívala. 

"COŽE?" Křikla na zpět a já si povzdechla. Tohle vážně nemělo cenu, budeme prostě muset dělat to co umíme. Hrát hokej. 

I Scarlet pochopila, že to nemá smysl, jen nám všem poklepala na rameno ve znamení, že nám chce popřát hodně štěstí, ale to už naše první formace vjela na led. 

Rozhodující zápas začal. 

Hned na začátku se do toho vjelo na plno. Věděla jsem, že tým z Los Angeles hraje agresivně, ale dnes hráli jako bychom byli nějaké antilopy a oni lvi. Prostě do nás naráželi jako by nás chtěli zabít. 

Ale ani my jsme nehráli vůbec špatně, měli jsme už několik slušných šancí, které byli bohužel promarněny. Hra se hrála teprve deset minut a už tu bylo pět faulů. 3 od nich, 2 od nás. Pro fanoušky tu musela být báječná podívaná a taky to dávali jasně najevo. Já už jsem se jen modlila aby mi nepraskli ušní bubínky, jelikož tohle se vážně nedalo. 

Za tento zápas jsem už po několikáté vjela na led a jen si plácla s Jacobem, který v tuhle chvíli střídal. 

Tim se okamžitě ujal puku a s mojí a Lionelovou pomocí jsme ho dostali do našeho útočného pásma. 

Jo tohle bylo dobré. Teď by to mohlo klapnout. Lionel vystřelil, bohužel Los Angelský brankář pohotově zakročil. Puk se mu odrazil od ramene, přímo mé k hokejce. 

Srdce se mi okamžitě rozbušilo, tohle byla velká šance. Napřáhla jsem se k ráně a vstřelila. Puk chvíli letěl vzduchem a... Tyčka. Naštvaně jsem hokejkou praštila o led. Tohle jsem fakt pokazila, ale teď nebyl čas smutnit. Někdo z Los Angeleských hráčů se ujal puku a mířil s ním do našeho pásma. Nick a ještě někdo od nás jeli okamžitě k němu ho bránit. 

Nick byl o něco rychlejší a dohonil našeho protihráče raz dva. Bohužel tohle se ne dalo říct o jeho obranně. Možná, že by ho v tu chvíli neubránil nikdo, možná to prostě byl jen Nick a ne Brad. 

Prostě Nick našeho soupeře neubránil a ten dal celkem jednoduše gól. 

V tribunách to zklamaně zahučelo, ale menší část fanoušků začalo řvát nadšením. Zklamaně jsem zamířila ke střídačce, kde jsem sebou sekla vedle Jacoba. 

Ani ten zrovna nevypadal nejšťastněji, ale kdo by taky byl. 

"Tak tohle jsem fakt pokazila" Zanadávala jsem si spíš pro sebe. Kdybych uměla mířit, tak by se tohle nestalo. 

"Blbost" Zakroutil hlavou Jacob s očima přilepenýma na led "Je to Nickova vina, neumí bránit"

"To je taky moje vina" Povzdechla jsem si. 

"Co?" Zamračil se Jacob a odvrátil oči od děje na ledě. 

"Kdybych si s ním promluvila po tom co se stalo v knihovně a usmířila bych se s ním, byl by tu teď místo Nicka Brad. To je snad nejlepší bránce kterého znám. Ten by to ubránil i s prstem v nose."

"A víš co si myslím já? Že na sebe házíš vinu za věci za které nemůžeš a až moc vychvaluješ Brada. Zas tak dobrej není. Já jsem lepší" Ušklíbl se Jacob a já do něj dloubla loktem. Jacob a to jeho nekonečný ego. To se prostě asi nikdy nezmění. 

"Ale v podstatě je lepší, ale jen v bránění. V útoku si lepší ty" Pronesla jsem s vážnou tváří. "I když... Možná by ten gól teďka nějaký bodl jestli si teda tak dobrý"

"Ty ve mě pochybuješ?" Našpulil na oko naštvaně rty Jacob a já se tomu jeho ublíženému výrazu musela zasmát. 

"To bych si nedovolila" 

"Tak fajn, já ti ukážu kdo je z nás dvou lepší" Poslal mi vzdušnou pusu ve chvíli, kdy naše čtvrtá formace jela střídat a jelikož Jacob hraje v první, je čas na jeho umění. 

Přeskočil mantinel a vjel na led. 

Nejdříve jsem si myslela, že tu poslední větu řekl jen tak, ale opak byl pravdou. Okamžitě se ujal puku a v našem útočném páse předváděl hokejovou show. 

Spolu s Chrisem, Marcem a dalšími dvěma hráči od nás nám teď totiž ukazovali jak se hraje hokej. Útočili na soupeře jakoby to byli nějaké antilopy. Role se obrátily.

S každou další střelou, která dopadla mimo brankoviště jsem byla stále víc a víc napjatější. Jednou to tam přeci musí padnout.

Setkala jsem se s Jacobovým ten se jen usmál a po Chrisově nahrávce nahrávce  vystřelil do brány. Puk chvíli letěl vzduchem jakoby nás chtěl napnout ještě víc. Ale nakonec bum. Puk spadnul do brány. Vyskočila jsem nadšením a měla chuť objat celá svět. 

Tak dobře, možná jsem trochu soutěživá, ale nebyla jsem sama. Jestli jsem předtím mluvila o hluku, mýlila jsem se. Tohlensto byl teprve hluk. Diváci doslova tančili nadšením až jsem se nad tím musela ušklíbnout. 

Jacob si se samolibým úsměvem dojel ke střídačce, kde sklidil placáky od svých spoluhráčů, u mě se však zastavil. 

"Ten byl pro tebe" Mrkl na mě a než jsem se nadála už se nadšeně objímal s trenéry. 

Na konci první třetiny bylo skóre zápasu stále 1:1. Ve druhé třetině se nic nezměnilo, jen Marco si schytal jeden né zrovna moc bezbolestný faul a proto kvůli zdravotním potížím nemohl po zbytek zápasu hrát. A trenér samozřejmě nemohl dostat lepší nápad než dát na místo Marca mě. 

Prý, že bych si mohla s Jacobem na ledě rozumět. Moje místo v druhé formaci zastoupil někdo od nás se záložníků a tak jsem v třetí třetině hrála tak jako jsem na to vlastně byla zvyklá.

Od začátku.

Věděla jsem, že je Jacob v hokeji fenomenální, ale pořád mě nepřestává překvapovat. To jak hrál, jak měl ve hře dokonalý přehled, ty jeho dokonalý nahrávky... S ním hrát bylo vyloženě za odměnu. Kam se hrabe Pastrňák, když tu září Jacob.

Josh zrovna vystřelil na bránu, naštěstí minul. Puk se odrazil od tyče a opět si našel místo vedle mé hokejky.

Jelikož si toho zřejmě nikdo nevšiml kam puk dopadl, využila jsem toho. Otočila jsem se a s pukem před sebou jela na naší útočnou polovinu.

Až když už jsem byla za středním pásem, ostatní si zřejmě všimli kde puk skončil. Ovšem pozdě, chi chi. Ucítila jsem silné napětí a touhu dát gól.

"Tohle je extra šance" Zamumlala jsem si pro sebe. Jestli tohle teď nevyužiju, nikdy si to neodpustím.

Znala jsem jejich brankáře a on znal mě. Věděl, že většinou používám jednoduchou fintu a to tu, že prostě naznačím že vystřelím vlelo, ale na poslední chvíli to napalím do dolního koutu v pravo. Úplně jednoduchý, za to dost účiný.

Klasicky jsem naznačila střelu do leva. Brankář Tom, tak se jmenoval, nehnul ani brvou, místo toho se přesunul více do prava. Věděl a znal mou fintu. Myslel si, že teď vystřelím do prava.

Omyl.

V tom největším momentu překvapení jsem vystřelila leva a než jsem se nadála, bylo to tam. Puk proletěl těsně kolem Tomova ramen a byl v síti.

Nechápejte to špatně, já mám Davida Pastrňáka ráda, ale to se tam prostě hodilo😂