CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Čtyřicátá první část

Ahojte! :) Tak je to tady... poslední část. :3 - samozřejmě, ještě čekejte ty dva epilogy, ale celkově se to dá brát jako konec. ^^ Vím, že se ještě budu vyjadřovat u těch epilogů, ale jenom jsem vám chtěla říct, že vám moc děkuji za vaše ohlasy, byly neuvěřitelné a já jsem nikdy netušila, že se tahle povídka tak chytne... moc vám děkuju, díky vám jsem dokázala tento příběh dokončit a mám z toho ohromnou radost. :3 Už nebudu mluvit, jen vám přeju, ať si užijete tuto "finální" část. ♥

„Podívej se na mě." Promluvil opět Tony a já vzhlédla. On mi konečně pustil ruku a já trochu couvla, abych nestála tak blízko u něj.

„O čem chceš mluvit?! Mezi námi je vše jasné." Řekla jsem ostře a v očích se mi zaleskly slzy. Ihned jsem je však zatlačila zpátky.

„Tak to není, musíme si vyjasnit, co mezi námi skutečně je." Jeho tón byl mírný, ale slyšela jsem v něm zoufalství.

„Podívej, Tony... četl jsi můj dopis a víš jak na tom jsem. Já zase vím, že ať chci cokoli, nikdy se tak nestane a proto mě musíš nechat být, abych se s tím srovnala sama!" Rychle jsem se otočila a zamířila si to pryč ze S.H.I.E.L.D.u, pryč od něj...

„Jess!" vykřikl Stark a opět mě chytil za zápěstí, tentokrát pevněji a já prudce zastavila.

„Pusť mě!" zadívala jsem se mu odhodlaně do očí, ale on zavrtěl hlavou.

„Ne. Dokud mě nebudeš poslouchat." Přitáhl mě k sobě a já s tím nemohla nic dělat. Snažila jsem se mu vykroutit, ale jeho stiskl byl skoro stejně pevný, jakoby na sobě měl svůj oblek.

„Fajn! Tak mluv." Odvětila jsem hořce a on si mě chvíli měřil, než mě pustil. Mimoděk jsem si promnula zápěstí.

„Jess... mám tě rád. Možná ne tak, jak by sis přála, ale věř mi, že mám." O krok couvl, prohrábl si vlasy a otočil se ke mně bokem. Pak sklonil pohled a vzdychl. „Nebyl jsem nejlepší člověk. Až ty jsi mi ukázala, co ve světě opravdu je. Změnila jsi mě a to se jen tak někomu nepodaří, to mi věř." Zadíval se mi do očí a já pootevřela ústa. Nevěděla jsem, co na to říct. Najednou mi bylo těžko u srdce a zastyděla jsem se za svou reakci. Mé city neubližovaly jen mně, ale i Tonymu.

„Omlouvám se." Zašeptala jsem a po krátkém zaváhání ho pevně objala. Ne jako dívka, co do něj byla bezhlavě zamilovaná... ale jako žena, kterou jsem se stala. Hodlala jsem mu být alespoň dobrou kamarádkou a podporou, kdykoli by potřeboval.

I já se díky němu změnila a konečně jsem to začínala chápat. Nejen, že mi několikrát zachránil život, on mi zachránil i mysl. Bez něj bych byla ztracená. Ale on mi ukázal správnou cestu, po které jsem mohla jít.

„To já bych se měl omlouvat." Odstoupila jsem a prohlédla si jeho tvář.

„Ne... ty za nic nemůžeš. Ale upřímně, Starku – tebe by už nemělo udivovat, že se do tebe někdo jako já zamiluje. Že se do tebe kdokoli zamiluje." Krátce jsem se zasmála a Tony se mnou.

„Neudivuje... ale neříkám, že mě to těší." Odfrkla jsem si a prudce ho praštila do ramene.

„Jasně, že tě to těší!" Muž se rozesmál a začal si bolavé rameno pomalu mnout. Zakroutila jsem hlavou. Alespoň v něčem se Tony nikdy nezmění.

Podívali jsme se navzájem do očí a najednou nastalo ticho. Starkův úsměv povadl. Chvíli jsme mlčeli a jen si vyměňovali pohledy.

„Takže... všechno dobrý?" zeptal se nejistě a já se pousmála. Kývla jsem.

„Ano. A ikdyby ne teď, jsem si jistá, že všechno bude fajn, jednou ano. Společně to překonáme, co říkáš?" Tonymu se viditelně ulevilo a zasmál se.

„Máš pravdu. Co kdybychom se teď vrátili? Měla by sis dočíst ty Shakespearovy spisy." Vyprkla jsem smíchy a zakroutila hlavou.

„Jen přes mou mrtvolu!" S úsměvy na rtech jsme se vydali zpět, odkud jsem předtím tak přecitlivěle vyběhla a já mezitím přemýšlela. Byla tu ještě jedna věc, kterou jsem musela udělat.

Jakmile jsme vešli do místnosti, přistoupil k nám Steve, nejdřív se podíval na Tonyho a pak na mě, na tváři starostlivý výraz.

„V pořádku?" Se Starkem jsme si vyměnili pohledy a já se usmála.

„Naprosto." Došla jsem k oknu, opřela jsem se o parapet a zadívala se ven. Potom jsem se otočila a pohlédla na všechny tři Avengers. „Prosím, mohli by jste sehnat ostatní? Je tu něco, co vám všem musím říct." Rogers s Bannerem přikývli a vydali se hledat ostatní, zatím co Tony přešel ke mně.

„Děje se něco?" Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, jen... musím ještě něco udělat." Usmála jsem se na něj a pak se otočila zpět k oknu a zadívala se ven. Bylo pozdě odpoledne a slunce se pomalu táhlo k západu. Byl konec... ale něco nového zase začínalo. A já doufala, že to všechno zvládneme, společně. A že Loki dostane, co si zaslouží.

„Jess?" ozval se za mnou Stevův hlas a já se otočila. Všichni Avengers tam již stáli a já si jejich tváře pečlivě prohlédla. Pak jsem se zhluboka nadechla a narovnala se.

„Díky, že jste přišli. Cítím povinost vám některé věci vysvětlit. Nevíte vše a já chci, aby mezi námi již nebyly žádné tajnosti, alespoň z mé strany." Na chvíli jsem se zarazila a sledovala jejich reakce. Většina se usmívala, někteří kývali hlavou. Musela jsem se také usmát; tohle byl můj tým, mí přátelé... má rodina. „Já nejsem na proslovy, ale kdo z nás je, že?" Na chvíli jsem stočila zrak k Tonymu a uchechtla se jedné staré vzpomínce, kdy jsem ho viděla v televizi a on se otevřeně přiznal, že je Iron Man. „Neřekla jsem vám, kde jsem přišla k tomuto prstenu. Pravdou je, že to bylo kouzlo, které jsem vykonala s Lokim. Myslela jsem, že se změnil a to byla chyba. Ten prsten zlepšuje mé schopnosti a zároveň se stává ochranou vůči jakékoli magii. Naneštěstí, i Loki má jeden, proto jsem mu já nemohla ublížit. Víte, to kouzlo bylo možné jenom z toho důvodu, že sdílíme společnou krev. Slyšeli jste, o čem jsme mluvili, a tak vám nemusím vysvětlovat, že je Loki můj – seč nevlastní – bratr. Mým pravým otcem je Laufey, král Mrazivých obrů z Jötunheimu. Mou matkou je žena ze Země, která je nyní uvězněná pod Asgardským hradem a já ji jednou hodlám zachránit. Odin, král Asgardu, mě chtěl využít a proto jsem utekla zpět sem, ale nezaručuji, že mě nebude hledat. Ale věřte mi, já nemám žádný zájem se tam vracet, mé místo je zde, mezi Avengers. A tím se dostávám k poslední fázi mého 'proslovu'. Děkuji vám za všechno. Pravdou je, že bez vás bych to nedokázala. Jsem vám za mnohé dlužná. Kdybych tehdy neodhalila své schopnosti, tohle by se nikdy nestalo a já bych tu teď nestála mezi vámi. Takže ještě jednou... děkuji." Sklonila jsem zrak a pevně stiskla víčka. Chvíli bylo ticho a pak jsem zaslechla kroky, jak někdo předstoupil. Na rameni jsem ucítila ruku, a tak jsem vzhlédla. Zadívala jsem se Tonymu do safírových očí a zhluboka se nadechla.

„To my děkujeme tobě. Víš, mezi námi, kdyby ses tu neobjevila, asi bych od Avengers odešel, začínala tu být celkem nuda." Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou – to byl celý on!

„Stark má pravdu, trochu jsi to tady pozvedla." Souhlasil Steve a já přikývla na znamení díků.

„Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu... jsme rádi, že tu jsi s námi." Dodal Banner a mě vyhrkly slzy dojetí a radosti.

Všechno co jsem zažila se stalo jen díky jedné malé náhodě. Myslím, že od teď, pokud se mě někdo zeptá, jestli věřím na osud nebo na náhody, má odpověď bude jasná – věřím, že osud závisí na náhodě.

Konečně jsem byla šťastná jako nikdy předtím. Z obyčejné dívky, kterou na škole šikanovali, protože byla slabá a nic nedokázala, se stala členka Avengers, která chránila nevinné proti silám zla. Nemohlo se mi dostat větší pocty. Věděla jsem, že teď už nic nebude jako dřív... a měla jsem pravdu. Všechno se od základů změnilo; má osobnost, mé postavení, má budoucnost. A to byl jen začátek toho všeho, co se ještě mělo stát. Ale všechno žádalo čas. Možná jednou, ale ne dnes. Dnes byl totiž den vítězství – dokázali jsme porazit Lokiho a zachránit Londýn. Dnes jsme byli hrdinové...