Healing rain

4. kapitola

Konečně konec dalšího školního dne,

Škola ji neunavuje, unavuje ji jak musí hrát ,že je v pohodě a usmívat se na tolik upřímně,že sama její upřímnosti začíná věřit. jakmile ale přijde domů, zabouchne za sebou dveře do pokoje, hodí batoh do rohu a sama se opře o zeď a pak jen sjede po ní dolů. Asi kdyby kouřila nebo pila, tak přesně teď by to udělala. Ona ale ještě z dětství nesnáší cigarety, protože její dědeček zemřel na rakovinu kvůli tomu a alkohol ,protože si pamatuje jak po smrti jejího dědečka otec pil a pak ji bil.

Nikdy nezapomene jak na konci školního roku v 3. třídě chodila v džínách a teplákách ,protože měla modřiny od konce zad po kolena. Nechtěla, aby se ji zase smáli. Vlastně od první třídy se ji smály z toho jak vypadala. Tak jí to bolelo, proč nemůže vypadat jako ostatní? Mít tmavé vlasy a větší rty s menším nosem byl její životní sen. Navždy si pamatuje jak k ní přišel kluk který se ji líbil ve čtvrté třídě a řekl, že se mu nikdy nemůže líbit, protože musí chápat ,že hezká fakt není. Když pak  domů, podívala se do zrcadla a pochopila ,že má pravdu.

Po tomhle začala nenávidět jak vypadá každou buňkou svého těla. 

Protáhlý obličej, větší nos, malý rty a blonďatý vlasy, její popis pro ní zněl jako syndrom její nevyléčitelné nemoce. Když ji její kamarádky říkali něco ve stylu ,že je hezká taková jaká je, ale znechucovala se sama sobě o to víc.  Proč mi musí moje nejbližší lhát o tom jak vypadám? To je tak těžký mě prostě nekomentovat?  To ani nejde řeč o klucích pokaždý, když mi někdo řekne, že se mu líbím, mam pocit že se ze mě dělá doslovně prdel. Může se ti líbit moje povaha, ale zdaleka  ne vzhled co si budem.