Éra černookých

OSMÁ

„PŘIVAŽ JI POŘÁDNĚ!"

Něco pevného se mi obmotá kolem zápěstí. Snažím se otevřít oči, ale všude je jenom tma.

Co mi to udělali? Oslepla jsem? hlavou mi víří nespočet děsivých myšlenek. Snažím se zhluboka dýchat, ale mám pocit, že se topím.

V levé ruce zacítím štípnutí a po pár vteřinách, minutách nebo hodinách se cítím zesláblá. Jako by ze mě někdo pomalu vysával celý život.

Když se znovu proberu, do očí mě udeří světlo. Jedná se o petrolejovou lampu, která nade mnou visí a tiše vrže, jak se pomalu pohupuje. Očima zkoumám prostor přede mnou, ale všechno mám jako v mlze. Nedokážu zaostřit, vše se mi slévá dohromady, začíná se mi dělat nevolno. Když zakloním hlavu, abych se podívala za sebe, krve by se ve mně nedořezal. Dvě korálkově černé oči na mě chladně hledí a já se dám do hrozného jekotu.

„C-co je? Hej!" začne mě někdo plácat po tvářích a já splašeně lapám po dechu jako ryba na souši. Křečovitě se držím něčích ramen a snažím se překonat záchvat paniky, který mi rychle prostupuje celým tělem.

„Suze?" ucítím další ruce na zádech. „No tak, Suze, klid. Jsi s námi."

Do zorného pole se mi dostane Tyrisova ustaraná tvář. „Byl to jen sen," řekne a začne mi třít ztuhlá ramena.

Zavřu oči, znovu je otevřu a úlevně si vydechnu, že jsem ve FORNu, v našem domově.

„Co se ti zdálo?" zeptá se Jason, jehož ruka mi pořád spočívá na zádech. Musím se pousmát. Jsou s Tyrisem jako dvě ustarané kvočny, když se jedná o mě. Příjemně mě to zahřeje u srdce, které se už dalo do klidu.

Rozhlédnu se. Usnula jsem ve společenské místnosti a mám sakra štěstí, že tu je pouze náš tým. Darien stojí u hracího fotbálku a dívá se na mě jako kdybych byla šílenec. Glory sedí v křesle s nějakou bichlí a upírá na mě své pomněnkové oči. Všichni mě mají za blázna.

„Ani nevím," zamumlám a rychle vstanu. Tohle je poprvé, co jsem měla takhle živý sen z toho únosu. Měla jsem opravdu pocit, že jsem znovu u nich. Mráz mi přeběhne po zádech. Musím se rychle odreagovat, než mě ochromí strach.

„Půjdu si zaběhat," oznámím těm dvěma a neujde mi Jasonův tázavý pohled na Tyrise. Ale než něco namítnou, už zmizím.

Je mi jasné, že by mě Tyris zastavil a nenechal jen tak odejít. Jenže nemám zájem o to, aby mě bombardovali zbytečnými otázkami, na které stejně nemám žádnou odpověď. Pořád si nic z té noci nepamatuji a pochybuji, že bych si vzpomněla. Možná je to tak lepší. Bohatě mi stačí útržky.

V pokoji se převléknu do svých sportovních věcí, které se skládají z tyrkysových legín, černého trika a sportovní bundy a vyrazím si zaběhnout svou obvyklou trasu kolem celého institutu.

Když běhám, vše vypustím z hlavy. Běh je můj koníček, který si náležitě vychutnávám. A teď potřebuji vypustit značnou dávku endorfinů, aby mě zaplavil ten nádherný pocit štěstí, který právě při běhu mívám. V tuhle chvíli se cítím nepřemožitelná a mohla bych běžet celé hodiny.

Nikdo se mnou nerad chodí běhat kromě Tyrise, který se mi během dokáže vyrovnat. Máme hodně věcí společných a možná proto si tak rozumíme. Nejednou se nás lidé ptali, jestli opravdu nejsme sourozenci, protože náš vzhled mluví za vše - světlé skoro bílé vlasy a zelené oči. Někdy když se podívám na sebe do zrcadla, tak jsem úplná holčičí verze Tyrise, teda až na tu výšku.

Když doběhnu k běžecké dráze, která je odchýlená od zvědavých oken institutu, zahledím se přes kamennou zeď, za kterou už číhá hluboký les.

„Kdo by si kdy pomyslel, že mě bude děsit les," zamumlám si pro sebe. Pomalu se začíná smrákat a tím mi to na dobrém pocitu nepřidá. Ale jsem za zdí, nejsem tam venku, kde bych byla snadnou kořistí.

Opravdu? ozve se mi v hlavě tenký hlásek. Vážně si myslíš, že tady jsi v bezpečí? Na jak dlouho?

Tělo se mi začne třást, ale zimou to není. Ten hlásek má totiž pravdu. Už mě párkrát napadla myšlenka, kdy se Černoocí rozhodnou přelézt přes zeď, protože ani ta není nezničitelná – hlavně proti někomu, kdo je skoro neporazitelný.

Lorcan mě častokrát ujišťoval, že se nemám čeho bát, že se Černoocí sem neodváží jít, ale jak si může být tak jistý? Chtěla bych mít jeho nebojácnost.

Otočím se zády ke zlověstnému lesu, že si půjdu ještě zaběhat, ale na krku se mi zježí chloupky.

Někdo mě sleduje.

Nenápadně se rozhlédnu kolem sebe, ale nikoho kromě mě a dalších čtyř lidí, kteří jsou opodál u kurtu, nevidím.

Prudce se otočím za sebe. Jedna mohutná koruna kaštanu se nebezpečně zakymácí a já okamžitě vytáhnu Glock. Čekání je nekonečné a když se mi srdce zklidní, z druhého kaštanu se vznese hejno havranů, kteří se s hlasitým krákáním odporoučí pryč.

„Jsi v pořádku?" zeptá se někdo a já uskočím stranou, skoro prst na spoušti.

„Panebože!" vykřiknu. „Waltere." Schovám zbraň.

Hnědovlasý kluk se na mě zářivě usměje. „No ahoj, Suze. To už tě děsí i havrani?"

„Měla jsem pocit, že tam někdo je," ukážu směrem ke stromům. Walter si je zkoumavě prohlédne.

„Chápu. To nic. Teď jsme všichni vystrašení kvůli tomu, co se kolem děje."

„Myslíš vyvražděné osady?" zeptám se zvědavě a následuji Waltera zpátky k institutu. Tady už nebudu ani minutu.

„Správně," přikývne. „Lorcan poslal nějaké průzkumné týmy, ale zatím se nikdo nevrátil."

Zastavím se u oken knihovny, odkud vychází tlumené světlo svící. Někdo tam asi pořádá přednášku.

„Myslíš, že jsou mrtvý?" zeptám se a nervózně si začnu žmoulat zip u bundy. Ani nevím, kdo v tom průzkumném týmu byl.

„Nebuď hned pesimista. Já věřím, že je něco jenom zdrželo."

„Máš pravdu."

„Mimochodem slyšel jsem od Olívie, jak jsi jí pomohla," naváže hned Walter, aby konverzace nevázla. Možná bych byla radši za trapné ticho, protože mi dělá problém udržovat s někým konverzaci. A hlavně s Walterem. Vždycky jsem z něho nesvá a... prosím tě Suze, z koho ty nejsi nervózní?

„To by udělal každý."

„Elissa by s jekotem utekla," namítne žertovně Walter a tím mi vykouzlí úsměv na tváři. Tak s tímhle má určitě pravdu.

Walter se ke mně skloní a zašeptá: „Hlavně to nikomu neříkej, jinak bych dostal nakládačku."

„Myslíš od Elissy?" zazubím se nad tou směšnou představou, jak by ho po areálu honila a ječela jako divá.  

„To by ses divila," zařve smíchy a hned ztichne, když si všimne nových příchozích. „My o vlku...," zamumlá potichu.

„Tak tady jsi!" vyhrkne Elissa, pohodí svými rusými vlasy a jako modelka se rozejde k nám. Za ní se plouží Adeline se založenými pažemi na hrudi a s lhostejným výrazem ve tváři. Tentokrát má vlasy rozpuštěné a jejich délka dosahuje až po její pas. Taky bych chtěla mít takové vlasy.

Když si uvědomím, že na ni zírám, uhnu pohledem. Ani nevím, jestli se nemám radši vypařit, protože mě neláká představa, že budu obklopená Severním týmem. Jestli tyhle dvě hledaly svého poručíka, ostatní nebudou daleko a nemám chuť vidět Adriaanův ksicht. 

Naštěstí mi na pomoc přijde Berenice, která mě odtáhne do bezpečí jejího pokoje, aby se pochlubila tím, že už je právoplatným medikem. 

____________________________________________________

Ta holka má snad oči i vzadu na hlavě, pomyslel si, když sledoval její vzdalující se záda. Moc dobře věděl, že tady bude, protože je to její hodina, kdy většinou běhá a funí až do vyčerpání. Byla opravdu rychlá, ale vyrovnala by se mu? To v žádném případě.

Měl štěstí, protože na malý moment měl pocit, že se dívá přímo na něj, ale to nebylo možné, aby ho v těch větvích mohla tak lehce zahlédnout. Jeho jedinou záchranou od prozrazení byli havrani.

„Už nemůžu čekat," zašeptal si pro sebe. „Musím ji konfrontovat."
____________________________________________________



Zdravím! Přicházím s dalším dílkem a mám ohromnou radost, že mám znovu svou múzu ^_^ 
Jinak chápu, že někdo mohl zapomenout některé předešlé postavy, takže tady menší náhled:

Walter Hall – poručík v Severním alias Modrém týmu, milý a spravedlivý hoch (pomáhal Suze s krabicemi, když byli na průzkumu) 
Elissa Leroy – člen Severních, dle Jasona otravná Francouzka, která se snaží získat Walterův post (někdo jí ukradl oblečení ze sprch, haha)
Adriaan Vos – člen Severních, dle Tyrisova týmu hnusný ksicht (mohli jste se s ním setkat, když dal nakládačku Jasonovi, chudáček ._.)
Berenice Hayden – nejlepší kamarádka Suze, teď už budoucí prvotřídní medik, jej! 


ZDROJ fotografie: Pinterest