Éra černookých

PRVNÍ

Myslím, že mi každou vteřinou přimrznou nohy k dřevěné podlaze, jaká je kosa.

Hodím další poleno do krbu a do vzduchu vyletí několik jisker, které vzápětí vyhasnou. Měla jsem se tepleji obléct. Šortky s legíny a tílko s lehkou mikinou do téhle zimy nepatří.

Okenice se prudce otevřou a do místnosti vtrhne ostrý vichr ze severu. Rychle vstanu a dojdu okno zavřít. Venku už je tma. A tady také, protože vítr svou silou uhasil oheň v krbu. Jediná lampa z venku sem dodává tlumené světlo.

Vydechnu obláček sražené páry.

A pak se to ozve.

Zaťukaní na dveře.

Když se k ničemu nemám, ťukání se ozve mnohem hlasitěji. Naléhavěji.

Přesunu se ke dveřím. Za proskleným okénkem ve dveřích zahlédnu dvě postavy. Jedna je menší a útlejší, což bude zřejmě dívka. Ten druhý je chlapec.

„My víme, že tam jsi," ozve se tiše. Zachvěji se, ale neotevřu.

„Pusť nás, prosím." Pisklavý hlásek té malé mě má přesvědčit? „Je tu strašná zima."

Trochu se mi zpotí dlaně, ale jinak nejsem nervózní. To by vypadalo zcela jinak. Když jsem s nervy opravdu v koncích, zvracím. Je to strašné. Proto mi nikdy nevyšla žádná lež. Je to jako prokletí.

Odstoupím ode dveří. A zrovna v tu chvíli se ozve zaskřípění a dveře vyletí z pantů. Na prahu stojí kluk v džínách, mikině a vestě. Hnědé vlasy má díky větru rozčepýřené do všech stran. Vedle něj stojí dívka okolo šesti let. Blonďaté vlasy má až k loktům, krásně sčesané, bez jediného vyčnívajícího pramínku. Tak za tohle, být tím klukem, bych byla na ni naštvaná. Já mám svázané vlasy ve vysokém ohonu, ale stejně je mi to k ničemu. Vypadám, jako kdybych se prošla v tornádu.

Kluk ke mně natáhne ruku. Zadívám se do jeho černých očí, které mě děsí a zároveň fascinují.

„TEĎ!" zařvu z plných plic, rozeběhnu se přes celou místnost a vyskočím z okna. Střepy mě pořežou na kloubech. Dopadnu na tvrdou zem a začnu se kutálet dolů ze stráně směrem k houštinám. Zakreji si dlaněmi uši. Za mnou vypukne exploze, která vyhodí dům do povětří, a s ním taky ty dva.

Zůstanu ležet v křoví, opatrně zvednu hlavu. Tenhle výbuch nemohl nikdo přežít. Na stráni se vynoří tři postavy. Chvíli ztuhnu hrůzou.

„Héj! Seš v pohodě?" zakřičí jedna z nich a zamává. Úlevně vydechnu. Na nic jiného, než na zvednutí palce se nezmůžu. I tak jim to stačí. Jeden z nich sjede ze stráně ke mně a zbylí dva pročesávají okolí.

„Dostali jste je?" zeptám se a s jeho pomocí se zvednu. Tyris si stáhne roušku z úst a zářivě se usměje. Jeho tmavě modré oči jiskří nadšením.

„Řekl bych, že jo." Prohrábne si popelavě plavé vlasy. „Půjdeme to oznámit tatíkovi."

Přikývnu.

Procházíme kamennou chodbou, která ze sebe vyzařuje chlad a nepřístupnost. Stejně jako oči našeho šéfa.

Po cestě potkáme pár lidí z FORNu. Všichni tady nosí černé pohodlné oblečení, jenž se skládá z černých kalhot a trik nebo tílek. Přes ně máme černé bundy. Když jdeme do terénu, máme kombinézy s chrániči a rouškami. Každý z nás také vlastní uniformy. 

Dojdeme k masivním dvoukřídlým dveřím z tmavého dřeva s mosaznými klikami. Z místnosti se ozve zadunění, jak něco těžkého dopadlo na zem.