Karlovy touhy

Lék na bolavé srdce

Odcházíme s Luckou ze školy, první den byl opět o ničem. Tedy skoro, změnila se nám třídní učitelka, protože paní Mrchojedovou na dovolené sežral žralok. Alespoň takové jsou drby, ale já jim nevěřím. To je pravděpodobnější, že by spíš ona sežrala žraloka. Tak jako tak jsme prostě dostali novou - nebo spíš nového - třídního učitele. Pan Průtek je dost mladý a celkem hezký, ale ne úplně můj typ. Lucka je z něj udělaná a celou cestu mi vymlouvá díru do hlavy. Už se zase bavíme, usmířily jsme se. Zjistila jsem, že když jsem jí volala, měla zrovna rudý kód a k tomu jí máma rozbila oblíbený hrneček, když ho hodila po jejím tátovi.

"... a co ty?" vyruší mě nečekanou otázkou z ignorování ódy na pana Průtka.

"Hm?"

"No, co ty? Říkala jsi mi o nějakém Karlovi."

"Jak o NĚJAKÉM Karlovi? O Gottovi jsem ti říkala."

"Aha, já myslela, že tahle část byla vtip. Takže je to pravda."

"Jo je to pravda! Ale to už je asi jedno, teď stejně bude můj táta."

"Cože?"

"Je to složitější, ale moje matka si ho omotala kolem prstu, protože je podlá manipulátorka, prý spolu už nějakou dobu chodí a chtěla by ho vzít do rodiny. V pátek máme mít první společnou večeři. Doufám, že zas neudělá to kuře á la sračka."

Lucka se zasmála. Až domů jsme soutěžily, komu se stal větší trapas. Kupodivu to vypadalo na remízu, nikdy bych to nečekala. Cítila jsem se díky tomu lépe.

Doma mě čekala Hydra.

"Ahoj, prosím tě, když jsi ještě obutá, skoč mi do lékárny. Koukala jsem, že nám došel ibalgin. Díky moc, zlato."

Už jsem se viděla u sebe na posteli, jak se odreagovávám po prvním školním dni. To by ale bylo až moc příjemné, takže musím samozřejmě jít pryč, hned jak jsem dorazila domů. Fajn. Tak to aspoň vezmu přes park, tam je stín. Léto sice už končí, ale odchází ve vší parádě, poslední týden jsou opět šílené teploty. Nedaleko lékárny míjím ještě tabuli s plakáty a letáky na akce. Všechny už dávno byly. Zřejmě to tu zůstane další rok, než to příští léto přelepí a pak zase znova. A hele! Je tu dokonce ještě plakát na Karlův koncert! 

Hned jsem se instinktivně podívala na triko. Tentokrát bez jogurtu. Dobrý začátek, pátek je za chvíli. Pořád o něm přemýšlím. O pátku i o Kájovi. Snažila jsem se zapomenout na všechny své fantazie, ale je to nemožné. Stále ho miluji. Nemůžu dopustit, aby se mi dveře (v jeho případě brána nebeská) zavřely tím, že vstoupí do rodiny jako můj táta. Nikdy nebude můj otec, bude nevlastní otec a to je podstatné. Přívlastek "nevlastní" žádné dveře nezavírá, alespoň co jsem tak viděla na internetu, právě naopak. Jestli se mu líbí matka, znamená to, že se mu potažmo líbím i já. Jsem přeci její hezčí a lepší verze. A hlavně mladší. Matka zestárne a Karel ztratí zájem. Tady vstupuji na scénu já. Problém s tímto plánem je, že budu muset nějakou dobu čekat. Potřebuji, aby se mu znelíbila hned. Potřebuji do jeho srdce zasít pochyby, aby se začal poohlížet jinde. Jen o kousek jinde.

Vcházím do lékárny a kupuji matce ibalgin.

"Ještě něco si přejete?"

"Ne děkuji, to je..." 

Hmm, mám nápad. 

"Máte něco na zácpu? Ale něco opravdu silného..."

Nemá historicky hlavní hrdinka spíš opačný problém se stolicí? Co se doopravdy stalo s paní Mrchojedovou? Co zajímavého přinese páteční večeře? Kdo v domácnosti si nakonec odvede Karla do postele? Je hlavní hrdinka opravdu hrdinka a ne jen nepříjemný domýšlivý fracek?