Karlovy touhy

Rozmarné léto

Dnešní červencové odpoledne dokonale vykreslovalo obraz tohoto léta. Krom soulože sousedů bylo slyšet i ptactvo, které mi hned udělalo lepší den. Miluji všechny zvuky přírody. Naproti mému oknu roste statný strom a na jeho větvích pravidelně poskakují ptáčci. Se zálibou každé jaro sleduji jejich tanečky lásky. Zpěv bývá ptačím jazykem námluv. Často si představuji na tom stromě sebe, jak mi nějaký slavík zpívá svou píseň. Jsem z toho vždy na větvi.

Zrovna dnes večer mám s maminkou jít na nějaké hudební vystoupení. Od rána mám ale tak línou náladu, že na to vůbec nemyslím. Je to nejspíše tím horkem. Při snídani jsem se poprvé ztratila pohledem v korunách stromů lemujících ulici. Jejich listy propouštěly místy sluneční paprsky, které putovaly přes okno až ke mě na jídelní stůl. Kreslily na prostírání abstrakce, které mi připomínaly takové ty obrázky u psychologa. Ve všech jsem viděla ptáky.

"Sakra!"

Z idylické scény mě vytrhl jahodový jogurt, který mi ze lžičky přistál na bílém tričku. Rychle jsem se ho snažila ubrouskem utřít, ale spíš jsem to jen rozmazala do většího fleku. Skvělý. Musím se jít převléct. Sotva jsem se však zvedla, přišla do kuchyně moje mamka. V každé ruce jednu tašku plnou ranního nákupu. Tváře měla červené, čelo mokré a funěla jako krétský býk.

"Prosím tě, ukliď to... Já si musím dát sprchu, nebo to se mnou švihne" hekla předávajíc mi výsledky svého lovu v supermarketu.

Začala jsem tedy s uklízením a inspekcí, čím že nám to přispěla do zásob domácnosti.

"Jé, nanuky!" v tomhle vedru se budou hodit. Super!

"Nech je na odpoledne, tím se schladíme, než půjdem na ten koncert!" zahalekala na mě z chodby zpátky.

A tak tu sedím u sebe v pokoji, koukám z okna na koruny stromů stejně jako ráno při snídani a chladím se nanukem. Dojídám, vyhazuji dřívko a vstávám od stolu. S maminkou jsme tedy mohli vyrazit vstříc výhni ulic. Sluníčko mě pálilo v očích i na bradavkách. Maminka si to však očividně užívala. Kdybych chtěla plivnout na zem, kvůli vysoké teplotě by se mi všechny sliny okamžitě vypařily. Zvláštní, že plivání je pro někoho atraktivní součástí erotických hrátek. Mysl mi už opět odbíhala do nezmapovaných koutů mého nevědomí.

Dorazili jsme na místo. Bylo tu moc lidí. Doufala jsem, že tu najdu nějakého vrstevníka, ale všude byli jen důchodci nebo lidi ve věku mých rodičů. To mě celkem znervózňovalo. Po nějaké době se konečně začalo. Ačkoli to nemá nic společného s atletikou, byli tu nějací předskokani. Jak jsem je ale viděla, bylo mi jasné, že se tu opravdu skákat nebude. Na pódium se přišoural pár důchodců s tahací harmonikou a zpíval o nějaké bílé květině. Znělo to jako něco, co hrálo vkuse u babičky, když jsem tam jezdívala na prázdniny. Pocitová teplota byla čtyřicet stupňů a pocitová doba trvání téhle hrůzy byla delší, než jsem já sama na světě. Nicméně jsem to přežila (abych mohla vyprávět tento příběh). Potom však už přišel na řadu ON. Karel...

Jaké bude setkání s Mistrem? Vezme hlavní hrdinku do zákulisí? Kdo byla tajemná dvojice s harmonikou? Doprovázeli Karla jen proto, aby jeho hudba zněla o to lépe?