Karlovy touhy

Telefonát

Mobil vyzvání už celou minutu a mě to začíná trošičku štvát. Najednou se však ozve z druhé strany hlas.

"Co je ty píííííííčo?!"

Jsem zaskočena. "Prosím? Je to Lucie?"

"Kurvaaaaa."

Následuje ticho a pak už slyším Lucku: "Ahojky, promiň, táta si spletl telefon, copak potřebuješ?"

"Čauky. Potřebuju ti říct něco fakt hustýho. Nechtěla bys ven?"

"Noo... já teď úplně nemůžu, promiň." V pozadí slyším další nadávky.

"Ahaa, tak to je na prd. Tohle se líp říká osobně, ale nevadí. Teď máš čas? Můžu mluvit?"

"Jo jasný... jen... dej mi chviličku." Po chvilce ticha slyším zavření dveří. Nadávky v pozadí přestaly. "Už můžu! Tak co potřebuješ?"

Nevím, jak to mám říct. Nevím, kde mám vůbec začít. Zkusím to prostě shrnout.

"Já... posrala jsem přede všema v obchoďáku, viděl mě u toho Karel Gott, pak mě viděl znova, ale nahou a málem jsme spolu měli sex u nás v koupelně!"

Lucie neodpovídá. "Haló?"

"Co to meleš, prosím tě?" řekne nakonec.

"Myslím to vážně! Já se do něj asi zamilovala, jenže po něm jede i moje máma."

"Aha. To je nějakej prankcall? S kým tam jsi?"

"Já si nedělám srandu!" už mě začíná rozčilovat. Nedokáže pochopit, že má někdo prostě zajímavý život.

"Hej vážně, proč mi voláš?" ptá se už podrážděně.

"Vždyť ti to říkám! Málem jsem se s ním vyspala, byl u nás a já byla nahá a on mi pak dal oblečení..."

"Vtipné." komentuje suše moji dychtivou snahu vyjádřit, co jsem prožila za poslední den.

"Tak si třeba trhni!" zavěsila jsem.

Chtěla jsem se s tím prostě někomu svěřit - někomu, kdo mi rozumí. Ukázalo se, že nemám komu. Lucii i matce jsem pro smích, kamarádky nemám a táta zdrhnul s nějakou štětkou, když mi bylo šest. Moc se mu nedivím, moje matka je fakt hrozná, jak zjišťuju. Teď koukám, že si tu na stole zapomněla svůj mobil. Třeba tam má číslo na Karla. Projíždím kontakty, ale nic zajímavého. Konečně jsem u písmene K. Je tu jenom nějaká Kristýna, ale žádný Karel. Mám být ráda? Už jsem chtěla mobil odložit, ale pak jsem si všimla toho kontaktu u M! "Miláček Kája?!" Do píči cože? Jak jako miláček, ty stará fuchtle?!

"Zapomněla jsem si tu mobil, nevíš kde- Co na něm děláš? Nejsi trochu drzá hele?!"

Kurva, matka je tu. Nemůžu jí ani vidět!

"Kdo je Miláček Karel?! Vysvětli mi to!!"

"Zlato, asi si musíme promluvit..."

"Shoř v pekle, ty podlá zrůdo!!!" utíkám s brekem k sobě do pokoje a tam se zamykám. Matka buší a chce pustit dovnitř. Já tu už nechci být, chci utéct pryč! Koukám na okno a mám nápad. Nejsem zas tak vysoko, neměla bych si snad nic udělat. V tomhle domě nezůstanu ani o minutu déle, je to hadí doupě. Za stálého bušení matky na dveře házím do batohu oblečení, které budu potřebovat na útěku. Beru svoje finanční zásoby a otevírám okno. Koukám dolů a zmocňují se mě pochyby. Jako by to vypadalo výš a výš, čím déle se dívám. Teď ale není čas na pochyby! Kájo, dělám to pro tebe. Překračuji parapet jednou nohou a vzápětí druhou. Sedím na okně. To zvládnu!

Co zvládne? Nastěhuje se matka k mistrovi domů? Co na to jeho manželka? Bude mít Karel harém? Je Lucie vylízaná úplně, nebo jen trochu? Bude chodit hlavní hrdinka dále do školy? Kdy už jí konečně vymyslím jméno? Co když ne? Co když je mi to úplně jedno? Co když mě nic nezajímá? Co když jsem Karel já?