Karlovy touhy

Vlhké potíže

Přijeli jsme domů a já hned běžela do koupelny. Konečně chvilka soukromí po tom všem. Sundala jsem si nepříliš vonící oblečení a hodila ho do umyvadla. Na skvrny jsem napustila vodu. Když jsem byla vysvlečená, vstoupila jsem do sprchy, zavřela se a snažila si vyčistit hlavu. Použila jsem šampon. Zavřela jsem oči a začalo se mi vracet, co se vlastně všechno stalo.

Cestou domů jsem seděla na zadním sedadle a koukala se z okna. Pozorovala jsem aleje stromů kolem silnice. Ta byla tak hlučná, že odrazovala veškeré ptáčky, kteří by se ve stromech chtěli uhnízdit. Stromy tu byly bez života. Jako já. Snažila jsem se neexistovat, ale nešlo to. Vepředu seděla máma. Řídila a povídala si s Karlem. Ano, Karel Gott byl v našem autě. Nešlo je přeslechnout, takže jsem toho spoustu pochytila. S Kájou se znají už dlouho přes nějakou akci, moc mi to nedávalo smysl. Pochopila jsem jen, že mu matka nějak pomohla a on si teď chudák myslí, že jí něco dluží. 

Každopádně na ten koncert mě vzala, protože od něj měla lístky zdarma. Dnešek určitě také nebyl pro mě, ale jen pro ní. Celou dobu šlo jen o sraz s Kájou a já byla křen. A s tím prošlým kuřetem to také určitě udělala schválně. Vzadu jsem v autě neseděla sama, společnost mi na druhé sedačce dělala elegantní papírová taštička. V taštičce bylo to krásné krajkované spodní prádlo, které jsem si před mou nehodou prohlížela. Nebylo ale moje. Koupila si ho před mými zraky, když jsem tam zostuzená čekala, až se Karel vrátí s ubrousky. Zradila mě. Chce Karla jen pro sebe! Zatímco se přes slzy snažím koukat zadním okénkem na ubíhající cestu, Kája, můj Kája, se na předním sedadle směje s matkou, která ho určitě i balí. Ale Karel je můj, chápeš?! Nikdo mi ho nevezme! Nikdo!

Vodní proudy ze sprchové hlavice mi masírovaly hlavu a já se snažila na vše zapomenout. Bylo to těžké, protože se z vedlejší místnosti ozýval matčin a Karlův hlasitý smích. Zesílila jsem proud vody na maximum, abych přes šumění nic neslyšela. Strávila jsem ve sprše celkem dlouhou dobu. Po vypnutí vody jsem zjistila, že už se v obýváku nikdo nesměje. Jediné, co jsem slyšela, byly kapky padající z mého mokrého těla na dno sprchového koutu. Usušila jsem se. Ručník jsem se chystala přehodit přes horní rám, aby oschl. Kvůli mé nešikovnosti mi ale spadl na mokrou zem a byl celý špinavý. Tak do něj se už rozhodně nezabalím. No nic, vezmu si oblečení. No jo, oblečení! Já kráva tu žádné nemám, jen to mokré v umyvadle! 

Ozvalo se zaklepání. 

Chtěla jsem říct "moment", ale lekla jsem se jak bába pod kořenem a nevydala ani hlásku. Dveře se otevřely za předpokladu, že tu nikdo není. Osoba vstoupila a hleděli jsme tváří v tvář. Karel!

Přinese Karel oblečení? Jakou polohu vyzkouší? Nepoblije se Karel? Žije ještě matka? Je Iveta Bartošová opravdu mrtvá?