Jako lidské bytosti ovlivněné systémem a fungováním tohoto světa jsme naučeni se neustále za něčím hnát. Mít nějaké cíle, sny, touhy.. Udělat dojem a dokázat něco, co nikdo jiný. Já jsem člověk, který zůstal stát na místě a systém mě ničí. Po malých kouskách se rozpadám a podléhám zkáze. Cítím se jako porcelán, tak křehký, že stačí jen malá chyba a jsem na kousky. Stojím teď na rozcestí. Rozcestí. Rozhodnutí. Mezi čím? Chtěla bych zase normálně žít a fungovat, dokázat se normálně najíst, smát se když je něco vtipné a brečet když je něco smutné. Chci se naučit znovu dýchat. Pomalu ale jistě.
Rozhodla jsem se jít ven. Mezi zašedlými stěnami mého pokoje už přestávalo být dost místa abych se mohla hýbat a málo kyslíku abych mohla volně dýchat. Vlasy mi pod náporem větru vířily kolem hlavy a tvořily neprůstřelnou vestu. Moje slabé nohy se zdály být o něco silnější a moje srdce odhodlanější. Byl to první krok. První krok k uzdravení těla i duše. Rozhodla jsem se správně. Rozhodla jsem se kašlat na systém a poslouchat svoje srdce.
Po cestě jsem na rohu ulice uviděla malou kavárnu. Vonělo to tu čerstvým pečivem a kávovými zrny. Vzala jsem si kafe do ruky a sedla si na trávu do parku. Srdce mi bušilo jako splašené, protože jsem po dlouhé době znovu viděla svět. Vytáhla jsem z kabelky knihu a začala číst. Cítila jsem se znovu naživu, cítila jsem se jako člověk.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na hlavu mi padaly oranžové, červené a žluté listy obarvené podzimem. Káva mi konečně chutnala tak jako kdysi. Lehla jsem si na záda a zavřela oči. Vítr mi hladil tváře a já byla zase po dlouhé době ráda, že jsem naživu. Nemyslela jsem na něj, už mi bylo jedno jestli má někoho dalšího, bylo mi jedno jak se má, co dělá.. už jsem ho nemilovala.
(p.a. moc se omlouvám za delší odmlku ale jsem zpět. děkuju moc za krásné komentáře a ohlasy, moc si toho vážím. ❤)
