Dva dny, dvě noci / Nik Tendo

8. kapitola

Pohled Dominika:  

Nikomu jsem o tom, co se stalo neřekl. Styděl jsem se. Bylo mi jasné, že Jakub by mi znovu vyčítal moji neschopnost dostat se přes minulost a ostatní kluci by mě nejspíš nechápali. A tak jsem na to byl sám. Cítil jsem, jak mi v hlavě víří myšlenky neschopné se uspořádat. Nic jsem nechápal. Pohled na Mayu ve mně něco otevřel, znovu. Viděl jsem její propadlé tváře a prázdné oči naprosto živě. Netušil jsem, že jí naše odloučení poznamená tak moc a že naše setkání bude tolik bolet. 

Dlouho jsem přemýšlel, co udělat, ale nakonec mi moje hlava nenabídla jiné řešení. Vzal jsem do ruky telefon a projížděl kontakty. Mayino číslo tu stále bylo, číslice na mě zářily jako kdyby byly napsané ohněm ale zavolat jsem nemohl. Věděl jsem, že moje číslo má zablokované, zkoušel jsem jí volat tolikrát.. A proto jsem vytočil číslo úplně jiné ale přesto Maye tak blízké. 

"Haló?" Ozvalo se po chvíli vyzvánění. Byl jsem nervózní. Poklepával jsem nohou o podlahu a třel si zpocené dlaně. 

"Ahoj, tady Dominik. Vím, že mě asi nechceš slyšet, ale nedá mi to a potřebuju vědět jak na tom je." Následovala dlouhá odmlka, která mi připadal jako celá věčnost. 

"Dominiku.. pokud jsi ji viděl tak moc dobře víš, že špatně. Nechápu, že máš takovou drzost mi volat." 

"Tohle není žádná drzost ale potřeba, mohl bych s ní mluvit?" 

"Ne, nemohl.. Řeknu ti to takhle, nenutila jsem ji jíst, chodit na záchod, převlékat se a celkově nezahodit celý život pro to, aby jsi jí zase namotal na nějaké svoje řeči, že je ti to líto. Na to ti kašlu. Je to moje kamarádka a já nedopustím, aby si kvůli tobě zničila život!" 

"Já to chápu ale prosím Anno, jenom na chvíli s ní potřebuju mluvit. Nemůžu spát ani jíst s pocitem, že se má takhle špatně." 

"Jsem ráda, že ti dochází co jsi jí udělal ale ne. Prostě ne Dominiku. Nech ji být, nech ji ať se naučí znovu žít. Už mi nevolej." 

Ukončila hovor. Hodil jsem mobilem o zem a rukou praštil do bílé zdi na proti mně. Jedna rána, druhá, třetí. Mlátil jsem do zdi jako pomatený. Obličej se mi zkřivil do děsivé grimasy a z očí mi tekly slzy bolestí. Nevím kolik ran jsem té bezbranné zdi zasadil ale přestal jsem až když mi z kloubů ztékaly pramínky krve a na zdi se tvořily rudé skvrny. 

A teď jsem si uvědomil, co vlastně cítím. Nenávist. Nenáviděl jsem ji za to, že podruhé utekla. Nenáviděl jsem Annu za to, že mě s ní nenechala mluvit. Nenáviděl jsem kluky za to, že nic nechápou. Nenáviděl jsem svět za to, co mi dělá s životem. Ale nejvíc jsem nenáviděl sebe za to, že všechny tolik nenávidím a za to, jak špatný člověk jsem.