Dva dny, dvě noci / Nik Tendo

6. kapitola

Pohled Dominika: 

Byl pátek, tenhle den si pamatuju úplně přesně, minutu od minuty. Na terapie normálně docházím každé pondělí, jenže teď bylo tolik práce okolo nové hudby, že jsem se musel přeobjednat. Strávil jsem ve studiu snad šedesát hodin. Spali jsme s Radkem na gauči a ven jsme vyšli jen když přišlo jídlo nebo noví lidé na feat. I když jsem po tom vždy vypadal jak chodící smrt, nelitoval jsem jediné hodiny tam strávené. I když jsem už skoro spal, hlava mi jela naplno a já nechával slova ať se samy skládají do nových slok. Nestihl jsem se ani oholit a vypadal jsem trochu divoce. 

Před budovou, kterou jsem už znal tak dobře jsem si rutinně zapálil cigaretu a sledoval ulici, která se vůbec nijak nezměnila. Projel jsem si rukou vlasy a vešel dovnitř. Šlapal jsem po starém schodišti a proklínal lidi, kteří sem zapomněli postavit výtah. Konečně jsem se dostal do správného patra, když mi cinkla nová zpráva. 

Vytáhl jsem mobil. Jakub, jak jinak.. "Hele dneska.." Nedočetl jsem, přes vlasy spadené do očí jsem neviděl na cestu a do někoho jsem vrazil. Dotyčný zavrávoral, až skoro upadl. 

"Ježiš, pardon.." Začal jsem s omluvou ale hned, jak jsem zvedl zrak jsem se zasekl. Vlastně jsem úplně zamrzl. Stál jsem a nevěřil vlastním očím. Byl to snad přelud? Už jsem z toho všeho úplně zešílel?

Přede mnou stála ona. Ano, musela to být ona. Měla ty stejné divoké, kudrnaté vlasy jako kdysi. I ty oči byly stejné ale něco na nich bylo jinak. Byly utrápené. Byly to oči do kterých bolelo se podívat, oči plné utrpení. I její tělo se změnilo, dříve plné rysy a plné tváře teď působily vyzáble a křehce. Až jsem se bál, že tím nárazem jsem jí něco zlomil. 

Podíval jsem ji znovu do očí. Do těch očí, do kterých jsem se kdysi díval tak rád. Teď jsem se bál. Bál jsem se toho, co tam uvidím.

"Mayo.." Zašeptal jsem velice tiše. Na chodbě bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Mírně se zachvěla po tom, co svoje jméno znovu slyšela z mých úst. Už jsem nic neřekl, jen jsem se na ni díval. Její oči se pomalu naplnily slzami, stékaly jí po tváři dolů. Pootevřela ústa, jako snad chtěla něco říct ale vyšel z ní jenom tichý vzlyk. Zoufalý vzlyk. A potom.. svezla se na studenou podlahu a začala plakat. Nekontrolovatelně. Vzlyky otřásaly jejím drobným tělem. Bylo mi jí tak líto, protože jsem věděl, že za to můžu já. 

Najednou jsem se cítil vyděšený. Bál jsem se pohnout, byl jsem přikovaný na místě neschopen cokoliv udělat. Ale potom jsem se pomalu sehnul a položil ji ruku na záda, hladil jsem ji a snažil se ji uklidnit. Nedovolil jsem si nic říct, jako by se snad mohla rozplynout. 

Maya se na zemi pohnula. Pomalu, velice pomalu natáhla ruce a objala mou nohu v kotníku. Jako bych snad měl někam utéct. 

A tak jsme tam tak zůstali. Nikdo nic neřekl. Nikdo nechtěl nic říkat, protože jsme se oba báli. Navzájem jsme se drželi, protože jsem se báli, že ten druhý někam odejde a nechá toho druhého znovu o samotě. 

A přesně takhle to bylo. Na studené podlaze u psycholožky, kam jsme se oba chodili léčit z toho druhého. Ale i přesto, když jsme se po té nekonečné samotě zase potkali, ani jeden jsme nebyli schopni se toho druhého pustit.