Dva dny, dvě noci / Nik Tendo

7. kapitola

Pohled Mayi:  

Nevěřím na osud. Myslím, že si lidé tohle slovo vymysleli, aby mohli obhajovat svá špatná rozhodnutí. Nevěřím ani na náhody, tohle slovo nedává samo o sobě žádný smysl. Věřím ale, že věci co se nám dějí mají nějaký důvod. Ne vždy víme jaký, ale dříve nebo později se ukáže. A proto jsem se snažila zachovat si v hlavě klid. Po tom, co jsem se s ním potkala na té prázdné chodbě a objímala mu nohy jako malé dítě, jsem utekla. Neřekla jsem vůbec nic, ani sbohem, ani ahoj.. prostě nic. Připadalo mi, že moji mysl zastřel velký dešťový mrak a zapomněla jsem, jak se ovládá řeč. Později jsem zjistila, že se tomu říká zamrznutí. 

Seděla jsem s Annou v našem známém obývacím pokoji a vyprávěla jí, co se mi včera událo. Dívala se na mě tím svým starostlivým pohledem a položila mi ruku na rameno. 

"Nebuď smutná. Budeš se muset naučit bez něj žít. Byla jsi šťastná před ním a budeš šťastná i po něm. Byla to životní fáze, která skončila a musíš to tak brát, jinak umřeš." Věděla jsem, jak to myslí a měla pravdu. Vždy ji měla. 

"Ale to je právě to. Já nejsem vůbec smutná. Vlastně se mi tak nějak ulevilo, víš? Nevím, jak to popsat, ale když jsem odtamtud utekla, měla jsem pocit, že se vznáším. Jako bych byla jenom vzduch." 

Anna se na mě nechápavě dívala, zvedala u toho jedno obočí a vypadala vtipně. Ona byla jako počítač, jela na logiku a jasně dané zákony. 

"Budu teď muset hodně přemýšlet." Dodala jsem ještě a odešla do svého pokoje. Stěny mi už nepřipadaly tak šedé a ani záclony nebyly tak vybledlé. Bylo mi zase dobře, cítila jsem to. 

Ale i přes to, že jsem cítila, jak se můj život zase obrací k lepšímu, nemohla jsem z hlavy dostat jeho obličej, vypadal tak rozlíceně a divoce. Ale zároveň to, jakým způsobem řekl moje jméno mi vnuklo pocit, že se možná cítí podobně jako já. Že možná není zas tak nezranitelný a sebevědomý, jak mi to vždy připadalo. Vždyť je taky jen člověk, má city, duši a srdce. Teď jsem se začala bát, a nemohla jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Opravdu jsem ho znala tak dobře, jak jsem si myslela? Bože pomoz, život je tak záhadný, a my lidé tak malí.