Seděl jsem na prosezené a léty popraskané kožené sedačce u psycholožky, paní B. Zkoumala mě svýma tmavě hnědýma očima přes tlustá skla brýlí a usmívala se tak doširoka, až jsem se cítil nesvůj. Na klíně měla rozložený sešit a obyčejnou tužku, připravený na každé mé slovo. V místnosti to vonělo levným dámským parfémem a osvěžovačem vzduchu. Ale i přesto se mi to tu líbilo.
"Tak jak se dnes máte? Nebo lépe řečeno, jak se máte od našeho posledního sezení?" Nespustila ze mě zrak ale křečovitě svírala tužku v prstech, připravená okamžitě začít psát.
"No.. asi stejně jak minule, myslím."
"Pokud vám to nejde popsat slovy, zkuste to číslem na škále od jedné do desíti."
"Řekl bych.. šest."
"Takže spíše lépe než špatně ale ne natolik dobře, abyste byl šťastný?"
"Jo asi takhle bych to popsal." Tužka létala po papíře jako splašená, až jsem se bál, že mě odsuzuje jen na základě nálady.
"Proč si myslíte, že nejste šťastný?"
"No, něž jsem sem začal chodit si myslím, že jsem byl nejšťastnější co jsem kdy byl. Vždycky jsem si myslel, že jsem dostatečně šťastný a nic mi nechybí ale když potom přišla ona pochopil jsem, že jsem se pohyboval tak maximálně na osmičce. S ní to byla jasná desítka. Jenže když jste nějakou dobu na vrcholu dřív nebo později přijde pád. Ten můj teda přišel trochu dřív než jsem čekal. Ale asi to tak mělo být a teď bude hádám chvíli trvat, než se zase dostanu alespoň na tu osmičku."
"Označením "ona" myslíte slečnu Mayu?"
"Jo."
Po téhle otázce se mi trochu zastřela mysl. Na další dotazy jsem už odpovídal výrazně stručněji. Asi jsem se bál aby mě ta paní B nepřipravila o celý můj život. Když jsem se jí takhle svěřoval, vyprávěl jí co se stalo a co se děje v mém životě, obíral jsem se o svoje vlastní vzpomínky. Už to totiž nebyly jen vzpomínky mě a Mayi, už patřily i téhle paní B. Připadalo mi to, jako bych znovu podváděl Mayu za jejími zády a bylo mi z toho nanic.
"Cítíte nějakou změnu s těmi léky, které teď užíváte?"
"No nevím. Přijde mi, že všechno zneutralizují. V moment, co bych se měl cítit smutně nebo šťastně necítím vůbec nic."
"Dobře. Tohle je běžné při nasazení nových léků. Ale apeluji na vás, silně se nedoporučuje užívat alkohol. Může to způsobit spoustu vedlejších účinků. A vzhledem k tomu, že vím jak to máte s těmito látkami vás prosím abyste to výrazně omezil."
"Takže vůbec žádný alkohol?"
"No jedno pivo nebo sklenka vína jednou za čas je v pohodě. Ale opíjení se každý týden tvrdým alkoholem to rozhodně ne."
Tak super. Detox je tady. Sezení skončilo a já se vydal dlouhým schodištěm dolů k východu. Opřel jsem se zády o budovu a zapálil si cigaretu. V hlavě mi vířily myšlenky jako splašené a já jim nechával volný průběh. Nasadil jsem si sluchátka a vydal se na cestu domů. Kdo ví jestli tyhle sezení k něčemu pomáhaly. Připadalo mi, že mám pouze lepší pocit sám ze sebe, protože na sobě pracuji. Ale náladu mi to nezlepšovalo. "Takže spíše lépe než špatně ale ne natolik dobře, abyste byl šťastný?" V hlavě mi rezonovala tahle věta. Co to vlastně znamená být šťastný? Mít potěšení z toho, co dělám? Z lidí, které mám kolem sebe? Být šťastný znamená být spokojený sám se sebou? Ne to ne. Musí to mít nějaký hlubší význam. Třeba ho zase jednou objevím. S touhle myšlenkou jsem zahodil nedopalek nadechl se čerstvého vzduchu. Bude to nejspíš dlouhá cesta. Cesta za štěstím.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
