STAR TREK: Neočekávaný výlet

10. část

       Will se prostě zeptal: "Na jak dlouho si jí chtějí nechat? Jak je na tom s myšlením, spolupracuje? Můžeme si dát pizzu?" U poslední vety ho Deanna sjela naoko káravým pohledem, pak se rozesmála a snažila se to ukočírovat.

I Kate se culila. "Odpovíš mu? Můžeme někde prosím najít kvalitní kafe?"

Rozhodil jsem rukama a vrátila se mi lepší nálada. "No, Jedničko, tři dny, hodně dobře, krásně hrála s Janáčkovou divadílko s neteřinkou. Pizza na mě nezáleží, ale Q určitě nebude proti, ví že máš rád skutečnou pizzu." Po odpovědi jsem na Q mrkl pravým okem a ten protočil panenky. "Bože lidstvo." ale v očích mu zaplály veselé plamínky, tak jsem pokračoval "Ano, Katy najdeme pořádné kafe."

Najednou jakoby slunce svítilo více, den se prozářil pozitivnější atmosférou. Šel jsem mezi Beverly a Q a připadalo mi, že je vlastně všechno v pořádku až na pár věcí, ale byl jsem si jist, že je zvládnu pořešit. Uvědomil jsem si, že nezáleží v jakém čase se s těmi osobami nacházím, vždy mi bude s nimi dobře, se všemi, co šli na tento výlet.

Po troše hledání jsme nalezli pizzerii s výběrem, který Willovu mlsnému jazýčku vyhovoval a Beverly s Janáčkovou se rozhodli jít s nimi. Já toho využil a posadil se na lavičku pod velký dub vedle Q, který nerad chodí do takových zařízení, jelikož si musí objednat, ale co pak s tím, že, zbytečnost. Čaj bych si dal, ale upřednostnil jsem něco důležitějšího před mými chutěmi.

Q seděl napřímeně s hlavou opřenou o strom a se zavřenýma očima. Vypadal smířený a poklidný, ale zcela přítomný, věděl, že si chci promluvit a neprotestoval, ale nehodlal sám začít, než se odhodlám užíval si příjemný okamžik.

"Q," začal jsem. "jsem připravený se zeptat, i když asi tuším odpověď, někdy prostě je lepší si o pocitech promluvit. Nejsem na to zvyklý, ale zkusíme to, ano? Potřeboval bych však začít s touto otázkou, protože mi to možná dá chybějící postrčení. Chápu, že bych si měl být vědom odpovědi, přesto je nutné se zeptat, prosím neber to tak, že nerozumím, pouze se snažím nastolit dialog, kde vyřkneme zbytek, zbytek toho o čem se oba obáváme mluvit."

Pomalu otevřel oči a tvářil se úplně přesně jako příští rok ve Franci, když jsme seděli v zimní zahradě, matčině pokoji. "No konečně. Tak se ptej."

"Čím..." překonal jsem knedlík v krku a odkašlal jsem si. "....čím jsem tě tehdy naštval, co tě tehdy tak rozzlobilo? Nejdřív jsem si myslel, že ti přeskočilo, pak mě napadlo, že jsi byl zoufalý, protože si umíral, unavený a možná v bolestech, nešťastný... teď už vím, že jsi se velmi zlobil. Nezešílel si, tebe doběla rozpálila zlost. Ztratil si se mnou trpělivost, protože už si neměl na mé manýry věky, tomu rozumím, ale co přesně způsobilo tvou rozzuřenost? Samozřejmě, že přicházet o schopnost je frustrující, ale to sis uvědomil až pak, ne? Co jsem provedl?" Ano, nepochyboval jsem o odpovědi a přesto jsem jí z něj tahal. Považoval jsem to za nutné.

"Zabil ses." překvapivě zakňoural, ale pak našel svou obvyklou polohu. "A vůbec to celé mě hodně naštvalo. Taková nerozvážnost, zbabělost, vždy jsem si tě vážil za statečnost a ty provedeš... bylo to hodně špatně, velmi neohleduplné a sobecké."

"Ano." připustil jsem, velmi silně jsem si to uvědomoval. "Máš pravdu." už jsem zase zkoumal kvalitu kamenných dlaždic. "Přemohl mě strach a rozhodl jsem se špatně. Díky tobě jsem nezmařil..."

Začal si probrukovat: "So I say a little prayer and I hope my dreams will take me there.... Where skies are blue, to see you once again... overseas from coast to coast to find a place I love the most... where fields are green to see you once again..."