HOW BREAK THE RULES [ jmb ]

EIGHT • He Knocked Me

"Jai?" vykoktala jsem překvapeně, po pár vteřinách dívání se do země a uvažování o tom, jestli se tohle vážně děje, jestli přede mnou opravdu stojí ten Jai.

Ten Jai který si se mnou píše - respektive psal.

Ten který je členem The Janoskians.

Ten, kterému jsem se chtěla vyhnout.

I když jsem hlavu měla pořád sklopenou a můj pohled byl věnován dlaždičkám na chodníku, moc dobře jsem věděla že se pousmál. Vlastně jsem ani nevěděla jak reagovat, takže mě jen tak napadlo zvednout hlavu a podívat se na něj.

Zvedla jsem hlavu, na můj duchovní dopočet na tři a moje oči se zaměřili na ty jeho. Byli hezčí než na jakémkoli videu a jeho pohled věnovaný mě, byl tak moc emotivní že jsem z něj nic nemohla vyčíst.

Vážně jsem čekala, až sem přiběhne nějaká fanynka která se tu rozteče jako nanuk nebo jestli se já, probudím z tohodle snu - nebo spíš, tohle bylo něco mezi snem a noční můrou, takže sno-můra.

Jasně April, stojí tu kluk - roztomilí kluk a ty tu přemýšlíš, což jsi nedělala celých sedmnáct let, kdy to bylo potřeba.

"April j-" chystal se něco říct, já se ho chystala stopnout ale oba nás předběhlo auto, které vedle nás zastavilo a zatroubylo.

Oba jsme strhli pohled ze sebe, na to auto, kterému se pomalu začalo stahovat okýnko, ze kterého se po chvíli vynořil Andrew-ův obličej. "Shay-ová, sakra co tu děláš? Za chvíli to začne!" křikl na mě s úsměvem.

Jen jsem na něj mávla ve stylu 'Díky, ale počkej chvilku' a otočila jsem se zpátky na Jai-eje.

"Já už budu muset" zašeptala jsem a rozešla se k autu, když mě ale Jai-ejova ruka, která mě chytila za zápěstí stopla a donutila se na něj otočit zpátky.

"Příjdeš na koncert?" pousmál se s výrazem v očích plným naděje.

"Možná" Ne. Odpověděla jsem rozpačitě, vymanila z jeho sevření mou ruku a rozběhla se k autu.

Ne, nejdu tam.

Ani nemůžu.

Otevřela jsem dveře od místa spolujezdce a nasedla do auta, které se poté hned rozjelo a já jen okýnkem sledovala jak se vzdalujeme od Jai-ovi postavy.

Kurva, zese všechno parádně podělaný, no skvěle April.

*****

"Cože jsi udělala?! Kurva, April já tě zabiju, ne já zabiju Andrew-a!" křikla naštavaně Roxy, která nechápavě rozhodila rukama, které si poté založila na prsou a přivřenýma očima nebo-li pohledem 'Tohle jsi si u mě parádně podělala, moje milá' mě pozorovala.

Založila jsem si také ruce na prsou a protestativně, na tohle protočila oči v sloup. Vážně jsem si připadala jako v konverzaci s mím otcem nebo se sestrou, se kterou jsme spolu stejně moc nemluvili. Což je vlastně od té doby, co umřela máma.

Roxy byla sice o pár měsíců mladší - přesněji o čtyři, ale i tak se občas dokázala chovat jako dospělá a skvěle napodobyt roli někoho z rodičů.

"Prostě je to karma" ušklíbla jsem se a hned chvíli na to, se rozesmála, stejně jako Roxy, které v jejím pockerfacu začaly cukat koutky a potom se začala smát.

"Karma bude, až ti jednu řachnu" začala se smát.

"Ale ty mě nemůžeš zmlátit, protože to ti starší mají šikanovat ty mladší" řekla jsem trochu povýšenecky a zároveň chytře.

Dneska je vážně den, kdy se ze mě stává chytrý člověk.

Roxy se na mě zadívala celkem ublíženě, ale potom se začala smát. Mezitím jsem se já pokoušela se strefit klíčemi do zámku, což se mi také povedlo až na potřetí, kdy jsem s nimi párkrát otočila a otevřela dveře.

Jakmile jsem ale vešla do chodby, naskytl se mi pohled na mého našvaného otce, který byl opřený o zábradlí a při pohledu na mě, se ještě víc rozzuřil.

Hups. Takže hádám že to asi prasklo.

"Takže nejenom že budeš dělat jeden problém za druhým, ale ty už ani do školy nebudeš chodit?! O tobě Roxy jsem si myslela že jsi rozumná, ale jak tak koukám tak moc ne, jestli chceš jít s April ven, tak bohužel ona má na měsíc domácí vězení takže támhle jsou dveře!" rozkřikl se hrubým hlasem na mě a hned poté na Roxy, která právě stála ve dveřích a s nechápavým pohledem ho pozorovala.

Pár vteřin jsme stáli v tichu, ale poté se otec od schodů rozešel k nám, mě odstrčil z cesty, tak že jsem málem schodila celý botník a Roxy vystrčil ze dveří, zamával jí a poté s dveřmi hlasytě prásknul. Vrátil se ke mě, čapnul mě za loket a postavil si mě tak blíž k sobě.

"Žádný nahrávání, žádní kamarádi, žádný internet, prostě nic - právě jsi vyčerpala poslední kapku mé trpělivosti a na koncert můžeš rovnou zapomenout!" zařval nasuptěně a zatřásl se mnou, abych se mu podívala do očí, protože svůj pohled jsem doposud směřovala do země.

Cukla jsem sebou, čímž jsem se mu vytrhl.

Zhluboka jsme se nadechla.

"Kolikrát byla za školou Annie a té jsi to prominul?! Vždycky to odskáču jen já, protože jsem černá ovce rodiny, prostě veliká ostuda v tvém dokonalém životě-" v tu chvíli se otec rozmáchnul a mě na tváři přistála facka.

On mě uhodil. Můj otec, který nebyl schopný mi nikdy vrazit, mi vrazil.

Chytla jsem se za tvář, kde mi před chvílí přistála ta rána a se slzami, které mě začali pálit v očích jsem se na něj podívala. Otočila jsem se ke schodišti, na kterém jsem uviděla Annie, jak s neuvěřitelným výrazem stojí uprostřed schodiště.

Obešla jsem jí. Ignorovala jsem jí, i když mě chytla za ruku, kterou jsem z jejího sevření vysmekla a vběhla jsme do pokoje, kde jsem hned poté zabouchla a zmaknula dveře. Sjela jsem podél nich na zem, kde jsem si kolena přitáhla blíž k tělu a hlavu si položila na kolena, kde jsem nechala slzám volný proud.

Proč, proč se všechno muselo takhle podělat?

Ozvalo se zapípání mobilu, který jsem si vytáhla z kapsy, i přes uslzené oči jsem zprávně naťukala PIN a otevřela zprávu na twitteru.

Messages from @JaiBrooks1: April, nezlob se na mě už, prosím. Kam si vůbec tak rychle zmizela? :(