Harry & Harry

1.

Zívl jsem a podíval se z malinkatého okýnka. Pod námi se rýsovala krajina Francie. Krajina, do které jsem se vždycky chtěl podívat, ale nikdy jsem neměl šanci. Naše rodina na tom nikdy nebyla nijak zvlášť finančně dobře, dá se říct, že jsme pouze přežívali od výplaty k výplatě. Naštěstí, táta dostal novou pracovní příležitost, které se samozřejmě s radostí chopil a my se tak přestěhovali do Birminghamu, druhého největšího města Anglie.
A teď jsem tady. Za chvíli bude letadlo přistávat na ranveji a já spatřím kouzlo oné opěvované Paříže. Líbí se mi jejich zdvořilost, to, že nenadávají a mají vybrané způsoby. Prostě a jednoduše, Francie si získala mé srdce.

•••

„Wow," vydechl jsem, když můj zrak spočinul na Eiffelově věži. Kolem se rojila hromada lidí mnoha národností, měl jsem možnost zachytit všelijaké jazyky včetně francouzštiny a angličtiny (you don't say).
Vzal jsem do ruky mapu a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se v ní zorientoval. Vzpomínám si totiž, jak jsem jednou mapu držel obráceně a zabloudil v lese a byl tam celý den, dokud mě nenašli policejní psi. Má drahá maminka po mně vyhlásila pátrání. Cítil jsem se velmi trapně, protože to říkala každému na potkání, bylo to tak ponižující!
Nějakým zázrakem jsem se dostal k určenému místu pobytu. Přivítala mě postarší paní s vlídným úsměvem, vřele mě objala, což jsem nečekal a ukázala mi, kde co mám hledat. K pokoji, kde budu spát, se dostala až jako k poslednímu, mezitím jsem málem usnul, měla děsně nízký a uklidňující hlas.
„Dobře se vyspi, chlapče," řekla a pohladila mě po vlasech, musel jsem zatnout zuby a přejít to. Kdyby to byl někdo jiný, asi bych mu jednu vrazil, nikdo se nebude dotýkat mých vlasů!
„Děkuju," usmál jsem se, když svou ruku spustila zpátky podél těla, značně se mi ulevilo. Zapadl jsem do pokoje a zevnitř zamkl těžké dveře z tmavě hnědého dřeva. Kdo ví, co se tu pohybuje a představa nevítané návštěvy se mi nelíbila. Kufry jsem položil vedle dvojkřídlé skříně se zrcadlem na vnějších stranách dveří. Přes hlavu jsem přetáhl červenou mikinu a pověsil ji na modré ramínko visící na kovové tyčce uvnitř skříně. Z nohou jsem skopl ošoupané Conversky, stáhl kalhoty a v boxerkách padl na postel.

•••

Vzbudilo mě klepání na dveře. S rozostřeným zrakem jsem vstal a pomalu se přesouval ke dveřím. Poslepu jsem otočil klíčem a dveře dokořán otevřel. Promnul jsem si oči. Jakmile jsem uviděl dlouhovlasou blondýnku s hnědýma očima a překvapeným výrazem, nahnala se mi do tváří otravná červeň, za kterou jsem se neměl rád.
„Uhm... Jsem správně u Harryho?" zeptala se s povytaženým obočím a já se studem přikývl. „Dobře, fajn. Mám ti dám plánek města, tady je papír s obchody a tak dál, prostě tu najdeš věci, který bys mohl potřebovat. Až se oblečeš, přijď se najíst. Anebo počkej, dej mi ty papíry, koukáš jak bezradný štěně, co neumí počítat a někdo po něm chce rovnice. Pak ti je dám, aby ses podle nich mohl řídit." Převzala si papíry, nacvičeně se usmála a odešla. Zabouchl jsem dveře a s výdechem se o ně opřel. To ten den pěkně začal.

„Harry, zlato! Pojď se najíst! Chceš tartines, croissant nebo pain au chocolat? Kávu, čaj?" vychrlila a já zůstal stát s otevřenou pusou. Co je sakra pain au chocolat?
Zřejmě viděla můj nechápavě zmatený výraz, zasmála se a donutila mě si sednout.
„Přinesu ti všechno, jen počkej. Claire, pojď mu dělat společnost!"
„Já? Proč zas já? Mám tu spoustu dalších lidí, ne jen toho trotla!" Myslel jsem, že jsem se přeslechl. Trotla?
„Ale no tak, Claire! Harry je tu první den, pojď sem," poručila jí nekompromisně a já si uvědomil, že nevím, jak jí říkat. Byla to totiž nevlastní sestra mé mámy, viděl jsem ji dvakrát v životě a navíc ještě za malička.

Položila přede mne tác se vším možným, pochopil jsem, co myslela tamtím jídlem... tím pain aunevímjakdál. S chutí jsem se do toho pustil a ona si přisedla ke mně, Claire mezitím odešla, stejně na mě nepromluvila.
„Harry, zlatíčko. Já vím, že si na mě nepamatuješ, jak bys mohl, byls malinkej klouček." Vypadalo to, jako by vzpomínala, proto jsem mlčel. Kdo ví, třeba bych ji svým hlasem mohl nějak... ublížit. Třeba mám čarovný hlas, který dokáže člověka dovést k tranzu, ze kterého není úniku!
„Říkej mi prostě Jane, dobře? Vytiskla jsem ti veškeré informace, které by se ti mohly hodit. Chod tady toho podniku, informace o městě... a kdyby něco, ptej se," usmála se a stiskla mi ruku. Byl jsem z ní úplně na větvi.
„Uhm, dobře. Moc děkuju, za všechno. A ta snídaně byla výtečná, Jane," usmál jsem se na ni zpátky. Pomalu jsem vstal od stolu a seskládal to zpátky na tác. „Kam to mám odnést?"
„Prosím tě, nech to, odnesu si to. Tohle ještě zvládnu," řekla a brala mi tác z ruky.
„Jane. Nenechám tě po mně uklízet, bylo by to ode mne nezdvořilé."
„Och Harry. Tvá matka z tebe vychovala úžasného muže. Tvá dívka musí mít štěstí, že?"
„No," skousl jsem si ret, „nemám dívku," zaskuhral jsem lehce zahanbeně.
„Ne?" zeptala se překvapeně, potvrdil jsem to zavrtěním hlavy. „Myslela jsem, že jsi zadaný. Proč nemáš nějaké děvče?"
Položil jsem tác na pult a nadechl se. „No, já ti ani nevím, Jane. Prostě... nenašel jsem tu pravou lásku, víš? Jsem asi naivní, ale já v ní věřím a věřím, že každý bude mít alespoň jednou za život to štěstí a pozná ji. Mně se to nepovedlo. A upřímně... asi by mi bylo jedno, jestli to bude dívka či chlapec. Důležitější je srdce, ne pohlaví." Cítil jsem, jak mi hoří tváře. V dnešní době se tohle nevidí, ‚in' jsou rychlovky na jednu noc.
„Harry, jsem ráda, že máš tenhle názor, takových by mělo být více. Doufám, že tu lásku najdeš, zasloužíš si ji." S jemným úsměvem ke mně přistoupila, rozpřáhla ruce a čekala, jestli ji obejmu. Tomu jsem nemohl říct ne, objetí je něco, co neskonale miluju. Ten pocit bezpečí a lásky je k nezaplacení.
„A teď šup ven, prozkoumávat Paříž!" zasmála se, vrazila mi do ruky štos papírů a tlačila ven. Zakroutil jsem nad ní hlavou a vyrazil pryč z malinkého prostoru, jenž se ovšem jevil jako mimořádně útulný. Prošel jsem úzkým podchodem, za kterým mě čekalo pár schodů, což jsem ovšem moc nevnímal, oči stále ponořené do černých řádek na bělostném papíře.
Nebyl bych to já, kdybych prostě nezakopl. Sesunul jsem se k zemi, papíry poletovaly všude kolem. Všiml jsem si černých ‚jezdeckých' bot, jak o mou osobu zakoply. Den nemůže být horší. Avšak, asi jsem se pletl. Hlas, který na mě promluvil, jsem totiž znal. Byl až příliš podobný tomu mému. 

•••••••

"Na světe je údajně 6 lidí, kteří vypadají přesně jako vy. Bohužel je tu jen 9% šance, že ho potkáte."

••••••• 

Ahoj!

Absolutně nevím, co vám sem psát.

Části budou na střídačku, jednou já, jednou Mish, každá budeme mít jiný pohled. Malá drobnost - části ode mě budou česky, části od Mišky slovensky. 

Doufám, že se vám příběh zalíbí, protože já se na něj strašně těším. 

Myslím, že se máte na co těšit:)

All the love,

Vicky xx