Harry & Harry

6.

Nejen, že jsem mu řekl délku mého malého kamaráda tam dole mezi nohama, ale on mě vzal do svého apartmánu. Může být dnešek ještě divnější?

„Co tu budeme dělat?" zeptal jsem se a došel k prosklené stěně s výhledem na Paříž. Zalapal jsem po dechu nad tou krásou, Paříž mě prostě vždycky fascinovala.
„Prvně, já si odskočím. Opovaž se mi tu něco zničit, přelámu ti hnáty a nikdy si nezašukáš," varoval mě a jeho tón prozrazoval, že by s tím neměl problém, takže jsem těžce polkl a přikývl. Samolibě se usmál a už jsem pozoroval jeho vysokou postavu, jak zmizela někde v apartmánu. V ten moment jsem se zařekl, že nikdy nenechám své vlasy dorůst do takové délky, vypadalo to příšerně a děsně mastně, fuj.

Rozhlédl jsem se po prostoru, ve kterém jsem stál. Samozřejmě tady bylo všecičko luxusní, drahé, designové, ale zároveň to na mě působilo příjemně a možná útulně, jelikož všechno bylo laděno do teplých odstínů, což mě trochu překvapilo a připsal jsem si k Harrymu bod k dobru. Na zemi si hověl chlupatý koberec, který bych teda vysávat nechtěl. I když pochybuju, že to dělá on, určitě má služebnictvo, které se mu klaní a dělá, co mu na očích vidí. Cokoli, kdykoli. Určitě.

Můj pohled padl na mohutnou skříň z ebenového dřeva. Zvědavě jsem se k ní několika dostal, abych si prohlédl, proč si trůnila v rohu místnosti a tak bila do očí. Její předek byl prosklený a určitě to musela být starožitnost, tohle už se dávno nevyrábí. Na polici ze skla stál dřevěný rámeček s fotkou, na níž byly čtyři osoby. Lehce jsem se sklonil, abych na ni mohl lépe zaostřit, ale v ten moment mě zabolelo na zátylku a byl jsem hrubě odtažen naštvaným Harrym.

„Žabičko, radím ti dobře, nezkoumej to tady. Nemuselo by to pro tebe dopadnout dobře." Cítil jsem, jak se do mého obličeje nahrnula krev, a mé tváře hořely. Stoprocentně jsem v tu chvíli byl rudý jak čerstvě zralé rajče. Neschopen slova jsem kajícně přikývl a on mě pustil. Teprve pak jsem se odvážil si ho prohlédnout. Všechno to stylové oblečení bylo pryč, zůstaly pouze obtažené černé džíny, které se ale zdály pružné. Z vlasů mu na podlahu padaly drobné kapičky vody. Jak se zatraceně stihl tak rychle vysprchovat?
„Ne-neříkal jsi, že jdeš pouze na wc?" dovolil jsem se otázat a on pobaveně pozvedl obočí.
„Řekl jsem, že si jdu odskočit a cestou se opláchl. Vadí ti to snad?"
„V-vůbec," zakoktal jsem se znovu a měl chuť si za to nafackovat. Pravdou ale bylo, že mě neskutečně znervózňoval. On, celá jeho osobnost, která mě spalovala svým uhrančivým pohledem. Budu taky takhle na někoho někdy působit?

Přikývl a pobídl mě, abych ho následoval. Došli jsme do moderní kuchyně, mezi námi panovalo naprosté ticho, kde by bylo slyšet i padající trs trávy. Svůj hlad jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy mi hlasitě zakručelo v břiše a já znovu zrudl. Proč se sakra pořád červenám? Jsem snad malá puberťačka? nadával jsem si.
„Nápad něco uvařit není tak špatný, co říkáš?" Zakroutil jsem hlavou a on se obrátil k americké lednici, odkud na linku položil spoustu zeleniny a maso, zřejmě kuřecí. Ze spodní skříňky na sporák položil pánev, kterou lehce pokapal olejem a dal se do díla. Když jsem se nabízel ku pomoci, odmítal mě, a mně nezbývalo nic jiného, než jen sedět a pozorovat jeho tělo, kterak se pohybovalo ladnými kroky po prostorné místnosti.

„Vyndej příbory," přerušil ticho jednoduchým povelem a já se nemotorně postavil a otevřel první šuplík a doufal, že v něm najdu to, co po mně bylo žádáno. Štěstěna stála na mé straně a já tak mohl vyndat dvě vidličky a dva nože a položit je na stůl. O chvilku později už na něm stály i talíře s lahodně vonícím jídlem. Začaly se mi sbíhat sliny a pocit prázdna v žaludku byl o to nepříjemnější.

„Jez už, prosím tě," pobídl mě a sám uchopil příbor do úzkých prstů a začal jíst. Neváhal jsem a napodobil ho.

Jakmile jsme dojedli, vyskočil jsem na nohy a šel umýt nádobí, aby si o mně nemyslel ještě horší věci.
„Nemusel jsi to mýt," podotkl suše, na což jsem já pokrčil rameny a utěrkou talíře utřel.
„Uhm, nevím, kam ty talíře patři..." Pokroutil hlavou a vzal mi je z rukou a uklidil do horní police.
„Sem patří. A teď pojď, musíme udělat něco s tvým vzhledem, vypadáš jako hadrák," pokrčil nos a já začal protestovat. Bral to s klidem, vlastně mě snad ani neposlouchal a vlekl mě do další místnosti. A, zřejmě jeho ložnice.

Obrovské letiště dominovalo celému pokoji. Čelem se opíralo o zeď udělanou z malých cihliček, nebo co to bylo, každopádně to vypadalo krásně. Těžké závěsy zakrývaly velké okno s výhledem na město, neodvážil jsem si k němu jít a látku odsunout. Harry mezitím přešel ke skříni, která se velikostí podobala mému pokoji. Beze srandy. Byla napěchovaná oblečením všeho druhu, od triček, svetrů, košil, džínů, tepláků, mikin, po oblekové kalhoty a saka, a spoustu dalších doplňků. A tak to dopadne, když má někdo peněz, že by si jimi mohl i zadek utírat...

„Kdes vzal tolik oblečení, proboha?" zeptal jsem se ho. Věnoval mi divný pohled a uchechtl se. Ehm?
„Stále si nedochází, kdo jsem? Oblečení je můj život."
„Ale vždyť to nemůžeš stihnout unosit," stál jsem si za svým.
„Ale jo, můžu. A to se kolikrát ani neoblékám do svého," zavrtěl hlavou a ruce ponořil do police před ním. Vytáhl z vysokého komínku černých džínsů jedny a hodil je po mně.
„Svlíkni si tuhle hrůzu, co máš, a oblékni si tyhle džíny. Měly by ti být." Zůstal jsem na něj vyjeveně koukat. Mám si zkoušet jeho džíny v jeho ložnici? Haha, ani náhodou.
„Tak co?" zeptal se přes rameno a otočil se. Jakmile mě uviděl beze změny, zamračil se. „To, že jsi vidlák z Anglie, přece neznamená, že nerozumíš, co říkám. Koukej si to obléknout, nemám na to celý den," zavrčel. Já ale zakroutil hlavou.
„Ne, nic si tady zkoušet nebudu. A vidláka z Anglie si vyprošuju, žroute žab a šneků a dalších nechutností."
„Je to zjevně pravda, chováním vidlákovi odpovídáš. Počkej, nechceš tím říct, že se stydíš, že ne?" Zkoumavě si mě prohlédl a já ucítil, jak znovu rudnu. Zase, sakra. Rozesmál se na celé kolo, až se za břicho popadal. „Tak to je gól, tohle," vyhrkl mezi smíchem a snažil se uklidnit. „Ježiš, vždyť vím, jak vypadáš. Měl jsem tohle tělo, chápeš? Jsme identičtí, zapomněl jsi? A navíc, to tys mi řekl délku ptáčka, už tu není nic, co by ti mohlo být trapnější. Ale pro tvůj klid se otočím a ty mi řekneš, až budeš, fajn?"
„Fajn," zamručel jsem uraženě a udělal, co po mně žádal. Do háje, jak může takhle úzké džíny nosit pořád? „Už," zahuhlal jsem a stoupl si bosky na podlahu. Otočil se a usmál se.
„No vidíš, hned je to lepší. Můžeš si to dovolit, máš skvělé nohy, které ti mlže závidět každá ženská, nestyď se. A teď uděláme něco i se svrškem," mrkl a znovu svůj zrak upřel do šatníku. Vážně mi právě řekl, že mám skvělé nohy? Oh Bože, tohle bude ještě něco.

•••

Lidii, já nevím, co napsat. Strašně se stydím, jsem příšerná, vím. 

Doufám ale, že se tu najde někdo, kdo nade mnou (námi) nezlomil hůl a tohle si přečte, i když ten díl stojí za houby. 

Nerada něco slibuju, ale teď fakt slibuju, že se polepším a jakmile Mish napíše díl, já se na něj vrhnu taky. Fakticky. 

A nevím, jak si to vysvětlit, ale wattpad sežral čtyři slova, word ukazuje 1188 slov a wtp 1184. Magic everywhere. 

Mějte se fajn,

Vicky xx