Harry & Harry

3.

Vyjeveně jsem sledoval toho... toho, který vypadal naprosto stejně jako já, jen byl o nějaký ten pátek starší a vlasy mnohem delší, což se mi zdálo naprosto otřesné. Jak si to někdo může nechat na hlavě a chodit s tím po Paříži?
Byl sprostý, mluvil jako obyčejný, ba podřadný dělník z Ukrajiny, kterého najdete nadávat u každé rekonstrukce panelových domů. Rodiny většinou najímají někoho slušnějšího, asi nechtějí kazit své děti. Což jsem samozřejmě podporoval, je děsivé, jak malé děti mluví sprostě a nedělají si z toho těžkou hlavu.
V hlavě mi vrtaly ty dvě věty „Ha-ha-ha, hloupost, protože já jsem Harry Styles. A někdo se jménem Harry Styles by si rozhodně nevzal kombinaci sangria-burgundy-khaki-fialová.". Jak to sakra myslel, já jsem Harry Styles? Je přece nemožné, aby vypadal stejně a ještě se stejně jmenoval. To je hloupost, musel si ze mě střílet, i když, proč by to dělal?
Lehce jsem zatřepal hlavou a uvědomil si, že jeho vysoká postava oblečená do divného oblečení se mi vzdaluje. Pak najednou zahnul a vešel do rohového domu, z čehož jsem usoudil, že si šel dát kávu nebo tak něco. Skvělá příležitost pro mě, přece by neudělal scénu na veřejnosti, ne?
Pokrčil jsem rameny a svižným krokem se vydal za ním. Pohledem jsem zabloudil k názvu kavárny nebo čeho a uložil si ho do paměti. Kdo ví, co se mi bude hodit. Vešel jsem dovnitř a uviděl toho chlápka sedět za barem se zády dokonale rovnými. Vyzařovalo z něj obrovské sebevědomí, až to bylo otravné. Je to takový ten typ lidí, kterému bych se normálně vyhnul. Tak proč jsi ho sledoval, Harolde? Aha, kvůli té zatracené tváři se stejnými rysy, očima, rty, nosem a vsadil bych krk i na ďolíčky, které se objeví při úsměvu.
Stál jsem na místě a váhal, jestli jít za ním. Pak jsem si dodal odvahy a s hlubokým nádechem se přiblížil až k němu, abych si sedl na stoličku vedle něj. Stolička pod vahou mého těla jemně vrzla a on na mě upřel svůj chladně zelený pohled, který se ihned po zaregistrování mé tváře proměnil v nenávistný a otrávený. Zaťal čelist, a kdybych to vlastně nebyl já, řekl bych, že je to sexy.

Pár vteřin jsem na něj koukal a říkal si, jak je to sakra možné? Proč vypadáme úplně stejně? Má i to znaménko ve tvaru trochu znetvořeného srdce za uchem, kvůli kterému se mi na nižším stupni ve škole smáli? Má stejnou velikost bot?

„Budeš na mě čumět ještě dlouho?" zavrčel a tím přerušil tok mých splašených myšlenek. Dobře, tak to asi nebylo jen pár vteřin. Nevadí.
„Kdo jste?" zeptal jsem se a veškeré soustředění dal do svého hlasu, aby se mi neklepal. Jak byste reagovali vy, kdybyste potkali člověka, který vypadá jako vy, ale byl by povahově zřejmě na jiné úrovni?
„Nemusím se zpovídat nějakýmu harantovi s vkusem těžce za opicema. Proboha, jak sis to mohl na sebe vzít? Je to děs," zakroutil hlavou a vypadal, že to všechno myslel vážně. Sklonil jsem hlavu a prohlédl své oblečení. Co je špatnýho na svetru Jack Wills?
„Co se vám na tom nelíbí?" zamračil jsem se. On se zasmál, ale znělo to dost divně.
„Děláš si srandu? Bože, že si dělá srandu. Přece si nemůžeš vzít svetr v sangria odstínu, khaki kalhoty a burgundy vestu s fialovými odlesky! To k sobě prostě nejde, popírá to veškeré módní zákony! Je to jako kdyby sis vzal k obleku od Diora sešmajdané tenisky Vans. Prostě nemyslitelné." Jak mluvil, máchal rukama a kroutil hlavou. Byl do toho tak zapálený, jediné, na co jsem se zmohl, bylo zírání s otevřenou pusou. Kdo to sakra je?
„Co tak čumíš?" vyjel na mě podrážděně.
„Prostě to nechápu. Jak to, že vypadáme stejně?"
„Můžeš mi věřit, že ani já to zatraceně nevím. A dost mě to sere." Z jeho postoje byla cítit jasná nenávist. Nebo něco takovýho. Nevyznám se v něm. A ani se o to nechci pokoušet.

Nastalo ticho, kdy bylo slyšet jen cinkání lžiček, slabý šum mluvy a srkání. Připadal jsem si tu navíc, schytával nepěkné pohledy od obsluhy, protože jsem pokaždé odmítl si něco objednat. Oči mi sjely na Harryho, byl zapřený loktem o bar a srkal kávu. Nevěnoval mi pozornost, proto jsem si mohl prohlédnout jeho postavu a oblečení.

Chodidla měl obutá do černých bot, které bych si na sebe nikdy neobul. Byla na nich dokonce nějaká... přezka? Nevím, jak se tyhle věci jmenujou a ani po tom pídit nebudu, na co by mi to asi mělo být? Jo, k ničemu, přesně tak. Putoval jsem výš po jeho nohách, které měl šíleně hubené, dlouhé a oblečené do úzkých černých kalhot? Je on vůbec chlap? Vždyť ty kalhoty jsou tak obtažené až to vypadá, že přišel o přirození! Jako svršek měl jednoduchý šedý svetr, který vypadal jako z American Apparel, ale určitě nebyl, protože to by si tady pán nikdy neoblékl. Dalo by se předpokládat, že ty boty stály víc než je částka, kterou dostávají normální lidi jako výplatu. Kalhoty vypadaly dost obyčejně, ale kdo ví, na černých džínsech se bude vydělávat asi pořád. Nad čím jsem se musel pozastavit kromě vlasů, byly díry na loktech ve svetru a díra u pravého kolena. To kazilo dojem té uhlazenosti a přidávalo mu to trochu rebelství? Možná.

Zahleděl jsem se mu na hrudník a uvědomil si, že tam má skvrnu. Hnědou. O kafe. Mého kafe. A sakra. A tu samou skvrnu jsem měl i na svých kalhotech. Do háje.
„Oh můj bože, zaplatím vám ten svetr! Strašně mě to mrzí, nechtěl jsem, abyste ho měl zničený," vyhrkl jsem spěšně a myslel to upřímně. Otočil hlavou, aby se na mě mohl podívat.
„Ještě, abys mi ho chtěl zničit. Kam ta dnešní generace spěje? Aspoň se zbavíš těch příšerných kalhot," zašklebil se a kývl k nim hlavou.
„Co je na nich špatného? Mně se líbí," namítl jsem chabě.
„To je hezký, že se to chlapeškovi líbí," zašišlal a sladce se usmíval. Vypadal jako psychopat, už mu to někdo řekl?
„Možná je čas si promluvit vážně," navrhl jsem. Pozdvihl obočí, čelo se mu lehce zkrabatilo.
„O čem se chceš bavit, prcku?"
„Nejsem prcek!" odsekl jsem naštvaně. Nesnášel jsem to oslovení, říkal mi tak jeden kluk, který byl mimochodem jen o dva centimetry vyšší.
„No jasně, prcku," ušklíbl se zlomyslně a já zúžil oči do úzkých štěrbinek.
„Tak konec. Odmítám se s vámi bavit slušně a zdvořile. A kašlu na nějaký vykání. Ten francouzskej akcent je příšernej, abys věděl. Zvlášť ve spojení s tebou. Jsi jen arogantní blbec, namyšlenej a se strašným vkusem na hadry."
„Tak hele, ty anglická řiť," začal a já vycítil, že jsem si asi neměl začínat. Tohle bude drsný.

••••

„Osud míchá karty, my hrajeme." - Arthur Schopenhauer

••••

No jo, vím, že mi to trvalo, díl měl být včera, ale tak nějak jsem usnula :D

Tohle je třetí díl a... konečně se to rozjíždí! Normálně se těším na ty urážky :DD

Díl pro Ellisxx k jejím včerejším jmeninám :) Fak promiň, že jsem to včera nestihla :D

Škvaří se mi mozek, nebyla jsem schopná něčeho dalšího, takže vám to Mish určitě vynahradí dávkou svýho sarkasmu a urážek.

Vicky xx