Okruh lásky

1.

"Angie? Kde si?" Slyším daleký mužský hlas z chodby který mi nepříjemně zvoní v hlavě. "Bruno, ještě chvíli řvi a bude to poslední co uděláš!" Sebrala jsem poslední síly co mi zbyli a zaječela na něj což byla prakticky chyba protože jsem měla pocit že mi praskne hlava.

"Aaa, tak tady je malá alkoholička" začal se zubit a vešel hlučně do pokoje, jako buldozer. "Aaa, tak tady je otravný bráška" Zopakovala jsem po něm a zabořila hlavu do polštáře, už nikdy nebudu pít.

"Měla by ses sebrat máme rodinný oběd a přeci nechceš naštvat tátu." Hodil po mně šaty a boty což docela zabolelo. "Auu" sykla jsem a on se začal smát. "Máš dvě hodiny tak dělej." Otočil se na podpatku a odešel z pokoje, samozřejmě aniž by zavřel dveře.

Chvíli jsem se válela v posteli doslova jak těhotnej lachtan, než jsem pak usoudila že bych se měla jíti chystat. Vzala jsem si fialové papuče a odkráčela líným krokem do koupelny.

"No fuj" odlehčila jsem si. Včera moje kamarádka Laura slavila narozeniny. Nevim kolik jsem toho vypila a moc si toho nepamatuji, ale asi ani nechci. Normálně nepiju ale včera mi to bodlo, dva týdny zpátky jsem se totiž rozešla s Mathyasem. Byli jsme spolu dva roky jenže to bylo prakticky o ničem, vztah mě nijak nenaplňoval a nebyl ke mě hodný, prakticky mám ze vztahu jen špatné vzpomínky.

Stála jsem jen tak před zrcadlem myšlenkama jinde než mě probralo už několikáté upozornění. Rozhodla jsem se jej ještě chvíli ignorovat a konečně se nějak oživit. Své pod ramena střižené, zrzavé vlasy jsem upravila do rybího copu, opláchla obličej, udělala ranní hygienu a nanesla krém na mastnou pleť. Díky mému štěstí ale mám pleť suce bez akné, ale hodně se mi mastí. Stejně jako vlasy, musim si je mýt obden jinak bych mohla smažit palačinky na hlavě. Namazala jsem si i ruce krémem, trpím na suchhou pokožku a mám spoustu krému co mě pomáhají to vylepšit. Mám trošku opálenou kůži což se mi moc líbí. Make up nepoužívám takže vlastně ranní rutina je vlastně o hygieně a krému.

Další cinknutí

Laura
Kockoo
Vstaveej
Sup sup
Milackuu
Zadny spinkani

Já
Jak mů6eš být vzhůru?
*můžeš

Laura
Mam toho dneska hodne
Stavis se vecer?

Já
Jasně že se stabim
*stavim

Laura
Dobre, a nepis jak tatar

Já
Říká někdo kdo píše bez háčků a tak

Laura
Ale pisu to tak jak ma byt
Co jdes delat?

Já
Připravuji se na oběd s rodči
*rodiči

Laura
Jezis, tak to te lituju
Co budeme vecer delat?

Já
No nevim, máš nějaký nápad?

Laura
Co treba zajit do restaurace?

Já
Eee... Tam jsme skoro furt zlato

Laura
A na nejakou party?

Já
Po včerejšku? Ani máhodou

Laura
😂😂😂
Tak co kino? Nejaky nahodny film?

Já
Joo to by šlo <3

L

aura
Za jak dlouho vyrazis?

Já
Mám už jen půl hodinky😂

Laura
Tak uz nebudu rusit a stav se pa
💋

Já
Papa❤️
seen

Položila jsem mobil na stolek a chystala si už obléknout ty šaty od Bruna. Zajímalo by mě, jak tráví svůj čas čekáním na mě haha. 

Já ho snad zabiju! Když jsem si oblékla šaty zjistila jsem že snad uplejší šaty už ani vyrobit nejdou. Nemám postavu modelky, stehna jsou objemnější ale nohy mám dlouhé. Zadek je pěkně zakulacený už od přírody, možná k tomu pomáhají i tréninky ale kdo ví. Břicho není úplně ploché ale velké není. Ruce mám jemné, ale přes to svalnaté. Jak říkám, žádná postava modelky ale přesto si připadám tak akorát.

"Anglelino já tě snad zabiju, dělej!" Začal křičet bratr tak jsem vyšla z pokoje a sladce se na něj usmála. "Neměl by ses tak rozčilovat Bruno, praskne ti košile" Štípla jsem ho do tváře a šla k autu.

Brácha je o dva roky mladší než já a přesto už je ženatý, má malé dítě a žije spokojený život rodičů. Zatímco já ve 27 nemám ani dítě, ani už přítele a jediná náplň života je má práce. Samozřejmě jsem připravena na zklamané výrazy rodičů až jim povim samé co před 3 měsíci na narozeninové oslavě bráchy.

"Dělej sedej" Řekla brunovi a sama nasedla do auta. Moje auto je mustang shelby gt500, od malička vysněné auto. A jelikož bráchovi sebrali řidičák tak jsem musela řídit a vozit ho já.

Celou dobu bylo podezřelé ticho, dokud to teda nevyrušilo zvonění mého telefonu.

Já: haló?
Šéf: dobré dopoledne Whitte
Já: šéfe? potřebujete něco?
Šéf: mám pro tebe prosbu, v neděli máme akci, nemohla bys zítra přijít a naplánovat postup? Vim že máš dovolenou ale tato akce je důležitá a nařízená i prezidentem.
Já: jasně, během dne se zastavim.
Šéf: děkuji moc, hezký zbytek dne

Položil hovor a já mohla v klidu se věnovat řízení, dokud jsem si nevšimla Brunovo výrazu teda.

"Tak povídej, co máš na srdci?" Pokynula jsem mu protože jak ho znám tak by mlčel a vybalil to až před našimi. "Neříkala si že si po tamtý akci dáš pauzu? A teď se bez žádného naléhání pustíš na další akci? Jsi normální?" Vyštěkl po mě, což jsem přesně čekala. "Bruno" řekla jsem klidným hlasem a zastavila už před restaurací kde jsme se měli sejít rodiči "Nejdu do akce, jen ji pomůžu naplánovat, mají ve mně důvěru a mám plno akcích zažito, úspěšných akcí." Podívala jsem se na něj a odpoutala. "Ano ale při tý poslední akci ti tam zařvala celá jednotka a málem i ty, chceš aby se to stalo zase?" Vyštěkl znova a já se podívala na svou pravou ruku kde byla jizva. Tehdy v Íránu to nebyla moje chyba, snažila jsem se potlačit pocity viny co mě provádějí od té doby.

Zvedla jsem se a šla pryč z auta, jak si to vůbec mohl dovolit říct? Nikdo kromě mě neví co se tam tehdy stalo a ani nedozví.

"Dobrý den, měla by tu být rezervace na jméno Fridrich Whitte." Pověděla jsem muži na recepci a on se začal hrabat mezi svými papíry

"Promiň, neměl jsem to říkat" Slyšela jsem za sebou a jen kývla, nechtěla jsem se v tom hrabat, už ne.

"Stůl s číslem 25, pán Whitte s paní už tam čekají" Ukázal stranu kam se vydat a tak jsme šli. "Je to tu docela luxusní ségra" Začal se smát a štouchl mě do ramene jako malé dítě.

Dorazili jsme k časti kde by měli být naše stoly, když jsem si všimla rodičů zrychlyla jsem krok ale pak jsem si všimla něčeho nečekaného. "No to snad není možný!"

Tak, dámy, pánové, holky, kluci, prostě všeci čtenáři co to protrpěli až sem, chci vám za to poděkovat a doufám že to nebude tak marné. Kdyby cokoliv jsem otevřená všem názorům🫶🏻