Okruh lásky

3.

"Mámo? Proč máš v ruce ty bagety?" Začala jsem couvat protože jsem se ji fakt začala bát. "Mámo? Co ty bagety?"  Zničehonic je začala po mě házet, jako první šunkovou, pak sýrovou. Začala jsem utíkat "Nee mámo nech mě" Jenže to nepomohlo, kuřecí bageta mě zasáhla a já padala na zem. Najednou jsem uslyšela řev, byl to dinosaurus. Máma po něm začala házet bagety a tím ho zastrašila. Něco tu však cinká, co to je? Je to víc a víc hlasitý bolí mě hlava z toho.

Najednou jsem se probrala a zjistila že to zvonění je můj budík. Co ti byl zase za sen? Bagety a dinosaurus? Divnější snad ani nejsou.

Vstala jsem z postele a šla hledat nějaké vhodné oblečení na seznámení s ostatními členy týmu. Pořád tomu nedokážu uvěřit. Jsem tak nadšená že ani nebudu jíst, upravim se, obléknu a hned pojedu, přeci jen ještě musim do práce.

Udělala jsem svoji obvyklou rutinu a vylepšila ji hnědým leskem na rty. Na konec jsem si vzala bílou tenisovou sukni a crop top, vlasy jen učesala a mohla se vydat na cestu. Na místo určení mi to trvalo hodinu a čtvrt což je docela dlouho ale není to daleko od mé práce, jediná úleva. Sraz měl být v nějakém hotelu kde by měli být ubytovaný všichni závodníci a podobně. Musim ale říct že ten hotel je obrovskej.

"Dobrý den, jsem zde pozvaná za panem Frédéricem" pověděla jsem recepční a ta mi ochotně ukázala kam jít.

"Carloooos" "Landoooo" slyšela jsem v dálce a už mi bylo jasné že jsem trefila správně.

"Aaa, slečno Whitte, rád vás zase vidím." Přepadl mě Frédéric a byl snad i nadšený že tady jsem. "Dobré dopoledne, taky vás ráda vidím." Potřásli jsme si rukou a on hned začal šeptat něco recepční.

"Tak kluci tady za chvíli budou, mezitím navrhuji že se tady ve vedlejší místnosti posadíme a dáme sklenku vína? Víte nechci aby ostatní závodníci viděli naši posilu." Mrkl na mě a ukázal směr kam jít. Dala jsem si bílé víno a čekala až dorazí. Najednou jsem uslyšela klepání

"Volal jsi nás Frédéricu?" Vstoupili do pokoje dva muži. Oba dva měli tmavé vlasy a pěkně vypracovaná těla. "Ano, prosim posaďte se." Pokynul jim a oni poslechli. Nedokážu uvěřit svým očím. Momentálně jsem v jedné a té samé místnosti s Charlesem a Carlosem, to je sen snad každého člověka co aspoň trochu sleduje F1.

"Tak abych začal." Postavil se Frédéric a zase se začal usmívat. "Tohle je slečna Angelika Whitte, Angi, tohle je Charles Leclerc a Carlos Sainz" Ukázal na ně a oba pozdravili. "Moc mě těší." Přitakala jsem a na oba se usmála.

"Takže, abych vám teď vysvětlil proč tady slečna Whitte je. Když jsi Charlesi navrhnul že potřebujeme lepší strategii tak jsem nad tím přemýšlel dny a noci, do té doby dokud jsem nenašel tenhle zázrak." Ukázal na mě a já cítila jak se červenám. "Slečna Whitte má velmi veliké postavení v armádě, nejen že jezdí na mise, ale dokonce je plánuje. Několik složitých misí, díky kterým stát USA ještě existuje. Všechny mise byli vždy úspěšné bez zranění." Při tomhle jsem se zamračila, není to pravda, jedna akce se nepovedla, jedna jediná

"A tohle nám má jako pomoc?" Zvýšil trochu hlas Charles což mě probudilo z transu. "Charlesi klid, já si myslim že to je dobrá šance." Řekl v klidu Carlos což ho snad naštvalo ještě víc. "Jo? Jak nám asi pomůže střílení ve formulích? K čemu nám je člověk kterej umí střílet a plánovat vojenský operace? Potřebujeme někoho kdo umí strategii ne tady nějakou princeznu z kulometem." Praštil do stolu a bylo na něm vidět že si to nepřeje. Frédéric chtěl něco říct ale já byla rychlejší

"Tak zaprvé, strategie je prakticky o jednom a tom samém, vždy se musí vymyslet nějaký kvalitní plán aby to fungovalo, nejlépe pokaždý jiný aby to mohlo zmást protivníka, jednou se zahne doleva, po druhé do prava a po třetí se jede po zpátku.  Není to nic lehkého a když jsem koukala na ty vaše jízdy tak ano, vaše strategie je na bodu mrazu, ani bych to strategie nenazvala. Za druhé, byla bych ráda kdybych se mohla poznat i s ostatními týmy abych si líp osvojila jejich strategie a měla bod od kterého mohu začít. Z předchozích závodů jsem sice něco zjistila ale je lepší zjišťovat informace u zdroje. A za třetí, je mi to líto ale musim jít do práce si jít zase hrát na PRINCEZNU" Schválně jsem na to dala důraz aby si uvědomil že se mnou si hrát nemá. Postavila jsem se a zamířila si to ke dveřím

"Jo a pane Leclercu, nevim v jaké době žijete ale kulomety už se dávno nepoužívají, používáme M16 jelikož jsou lehčí a lépe přenosné." Zavřela jsem za sebou dveře a namířila si to k autu.

Do práce to mám tak půl hodinky, proto jsem se rozhodla zastavit ještě v gymu a trochu si zaboxovat. Co si o sobě myslí? Já a princezna s kulometem? Chtěla bych vědět jak by zvládl to co zvládám já. Neví nic o takovým životě. Nečekala jsem že je až takový kretén. Aspoň Carlos to vzal s nadhledem.

Začala jsem boxovat do pytle a podstatně se mi ulevilo, párkrát jsem měla i diváky co mi tleskali a pískali. Dokázala bych tu být klidně do večera ale musim do práce. Jsem zvědavá co se bude dít.

"Angiee!" Přiběhla ke mě Abby a málem mě rozmáčkla. "Ahoj Abby ráda tě vidím." Popravdě tenhle člověk mi ze všech nejvíc chyběl. Sice byla trochu pošuk ale nikdy s ní nebyla nuda a vždy pro každého má nějakou dobrou radu. Sice se hned nedá pochopit ale časem se to rozluští.

"Slečno Whitte, vítejte zpátky." Přišel ke mě šéf a podal mi ruku. Do dnes nikdo neví jak se jmenuje, prostě je jenom šéf. "Zdravim šéfe, zpátky ale ne na dlouhou dobu." Zašklebila se a šla pozdravit ostatní. "Niku, Miku!" Zahlédla jsem dva bloňďáky co se na mě šklebili jak dítě na pohádky. "Nazdar prcku" objal mě Nik a Mike nic neřekl ale dal mi pusu na tvář.
"Pojď, jdeme do operačního, je to dost vážné"

"Cože? Co by tu dělali Íránci?" Nedokázala jsem furt vstřebat informace, a to že jich je dost. "Nejsme si jistý, každopádně víme jistě že tahle budova je jedna z jejich základen." Odpověděl Nik a ukázal na tabuli tu budovu. "Nějaký členy známe?" "Ano, Michael Garábíz, jeden z hlavních generálů, FBI po něm jde už pět let, ale marně." Ukázal mi na fotku a jeho bylo to zvláštní, jako bych ho už viděla. "Měl ženu Esmeraldu kterou zabil a dítě Kiraz." Když jsem uslyšela to jméno a zvedla hlavu div se mi nezastavilo srdce. To snad ne.

Probrala jsem se a byl klid, chvíli jsem ležela abych se opravdu ujistila že je vzduch čistý. Byl čistý, zvedla jsem hlavu a poté se zvedla celá. Rameno sice nekrvácelo ale každej pohyb byl bolestivej. Ještě víc však bolel ten pohled. Všude mrtvá těla, těla lidí kterým jsem slíbila že je ochráním. Začali mi téct slzy, bylo mi slabo. "Ach ne, Kiraz!" Rozeběhla jsem se do stanu a myslela že mi pukne srdce. "Nee, Kiraz!" Klekla jsem si k němu a hledala aspoň malinkou známku života, bohužel nic. Začala jsem brečet a nevěděla co dělat, kde jsou naši? Co se stalo? Proč stříleli? Jak se dozvěděli kde jsme? Proč ten chlapec umřel? Vířili mi v hlavě tyhle otázky a víc a víc mi tížili srdce. V ruce furt držel svůj nedojezený burger, ach Kiraz. Po dlouhé době brečení jsem se zvedla a rozhodla Kiraze pohřbít, vykopala jsem díru v písku, položila, zahrabala a z dvou klacků udělala kříž. Na kříž jsem přibila obal od burgeru který nestihl ani dojíst. Najednou jsem slyšela vrtulník. Nevěděla jsem jestli náš nebo nepřátel. Bylo mi to jedno má duše totiž zemřela společně s nimi.

"Angie, prober se" Třásl se mnou Mike. "Jsi v pořádku?" Zeptal se mě když zjistil že už vnímám. "Joo jen jsem unavená" Zalhala jsem a zívla aby mi to uvěřil. "Tak se jdi prospat, lepší plán už nevymyslíš." Podal mi kabát a já s ním souhlasila.

Doma jsem hned vlezla do sprchy a nedalo mi nad tím přestat přemýšlet. Kiraz byl syn Michaela a Michael se náhodou objeví zde v USA? Proč mi to přijde tak podezřelé?

Taaak. 3. Kapitola a nějak se ten příběh začíná vyvíjet jinak než úplně jsem chtěla ale zase to slaďárna mít nemůže. No snad se vám to aspoň líbí🛐