Okruh lásky

2.

"Mami, tati " Řekl Bruno a dal jim pusu na tvář. Já furt nemohla rozdýchat člověka který tu sedí s mými rodiči. Všimla jsem si však ze na mě všichni dívají tak jsem se vzpamatovala a pozdravila též.

"Posaďtě se" pokynula máma a my se rozhodli neodporovat.  "Jsem velice rád že jste dorazili, mám pro tebe  Angeliko radostnou novinu a příležitost." Začal táta a já vůbec nevěděla co čekat. U našeho stolu sedí šéf ferrari a můj otec mluví o nové příležitosti? Že by se něco polepšilo? "Jak už asi víte tak tady s námi je i Frédéric Vasseur, šef Ferrari v F1." Frédéric se začal usmívat a já s Brunem jsme mu potřásli s rukou. Nemohu uveřit že tu opravdu sedí, jako malá jsem měla sen že se dostanu k F1 a Ferrari je a byl můj vzor. "Frédéricu, klidně mluvte" Pokynul otec a napil se svého vína. "Takže, jsem hrozně rád že jste přišli a přijali moji nabídku na tuhle schůzku." Podívala jsem se na rodiče naštvaně že nám o tom nic neřekli, sám bruno byl překvapený a celou debu se díval nečitelným výrazem, snad byl i naštvaný že nic nevěděl.

"Mám na vás takovou prosbu Angeliko, váš otec se už zmínil o vaší práci, o vašich operací a o tom jak skvěle ty akce plánujete." Začal mluvit ke mně a já myslela že se každou chvíli propadnu studem. "Ano, organizuji a provádím operace různého typu." Odpověděla jsem slušně a všichni se usmáli. Viděla jsem na rodičích že jsou docela nervózní.

"Jestli sledujete F1 tak vám je jasné že se Ferrari nějakou dobu nedaří ačkoliv máme skvělé řidiče. Po konzultaci s nimi jsme se rozhodli že budeme potřebovat novou strategii no a váš otec mi nabídl vás slečno Whitte" usmál se a mě se udělalo z toho veškerého napětí zle.

"J-jako já?" Začala jsem koktat a i klepání rukou bylo dost viditelné. Nedokážu uvěřit to co jsem teď slyšela. Já? Organizovat strategie pro ferrari? No to bude jiná lahůdka.

"Ano vy slečno... Angeliko?" Kývla jsem na potvrzení a měla největší chuť tam všechny obejmout a skákat radostí. "Byl bych rád kdyby jste to přijala a už zítra mohla přijít. Bylo by fajn kdyby jste všechny poznala a už trochu naznačila jak by jste chtěla postupovat. A samozřejmě i co za to a co k tomu"

"Samozřejmě že to přijímám a opravdu moc děkuji za vaši důvěru, zítra dopoledne se určitě zastavím a všechno probereme." Řekla jsem nadšeně a mamka do toho zatleskala. "Tak super,a teď už můžeme jíst."

"No to si děláš prdel?" Zakřičela Laura a já se jen sladce usmála a zavrťela hlavou. "No a co jste jedli? A jaký byl? A o čem jste mluvili?" Zatáhla mě za ruku do postele a chtěla hltat snad každě slovo. "Povim ti všechno ale u toho ti udělám ty vlasy platí?" Přešla jsem ke stolku a připravila židli aby si mohla sednout.

Laura má černé, na mikádo střižené vlasy, její pleť však byla hodně bledá, přirovnala bych ji snad i ke sněhurce. Byla vyšší než já a hubenější, jako princezna. Vzala jsem teda do ruky kulmu s tím že jí udělám lokny.

"Takže, já s mamkou jsme měli salát s balkánským sýrem, taťka si vzal sushi a Bruno s Frédéricem si dali na lehko opečený steak." Začala jsem se smát protože mi přiško zvláštní jí popisovat co kdo jedl. "No a bavili jsme se všem co se dalo, o tom jak se stal vedoucím ferrari, pak o práci mýho táty taková klasika. Frédericovi pak mu volali a musel odejít, pak to byl zase typický oběd s rodiči."

"Mm takže zítra tam teda jdeš?" Zasněně se zeptala a obdivovala svoje vlasy. "Ano a hned poté jdu do práce a než budeš mít nějaký kecy tak nejdu do akce, jen plánovat jasný?" Přísně jsem řekla a připadala jsem si jak moje máma, čím víc stárnu tak ji chápu její občasné chování. Všichni asi čekají že budu jen sedět na prdeli a čekat až se problém, vyřeší samy.

"Dobře jsem ticho, ale už pojď jdeme do toho kina." Sbalili jsme si věci a vyrazili.

Po hodině a půl co jsme protrpěli v kině na extrěmně nudné komedii o nějakým chlapci co na konci přišel o panictví jsme se rozloučili a já šla domů. Po cestě jsem narazila na malýho chlapečka který běžel ulicí a málem do mě narazil. Jako by mi někoho připomínal.

"Ahoj chlapečku jak se jmenuješ?" Pohladila jsem po hlavě chlapečka co se schovavál v troskách domu. "Kiraz" vystrašeně odpověděl a bylo vidět že se bojí. "Tak Kiraz, teď půjdeš se mnou a dovedeme tě k rodičům jo?" Chytla jsem chlapce za ruku a vyhýbali jsme se všelijakým troskám. "Sandro, Dominiku, hlášení?" Pokynula jsem dvoum vojákům když jsme se dostali ven. "Čisto, nepřítel v nedohledu." Ráda jsem slyšela tahle slova, už tu jsme 4 dny, za dvě hodiny by měly přijet naši a vyzvednout nás. "Tak dáš si něco k jídlu Kiraz? Máme tu i burger dáš si?" Ukazovala jsem mu všelijaké jídlo a on se snad rozzářil. "Burger? Nikdy jsem neměl burger, mohu?" "Samozřejmě, na dej si." Po dlouhé době jsem viděla konečně upřímnou radost. "Střelba! Jsou tady!" Začali křičet a já jen slyšela hlasité výstřeli. "Kirazi teď mě poslouchej, schovej se sem a buď potichu ano? Přijdu pro tebe." Vzala jsem zbraň a šla ven, všude jsem viděla mrtvá těla a očima hledala Dominika. Když jsem ho zahlédla rozeběhla jsem se k němu. "Co se to doprdele děje? Kde se tu vzali?!" Začala jsem střílet a nedokázala pochopit kde se tu najednou vzalo tolik nepřátel, byli jako kobylky. "Nevím velitelko, zřejmě o nás celou dobu věděli, nedokážeme se ubránit, nějaký pl..." Než do stačil doříct hlavou mu proletěla kulka "Nee Dominiku!" Rozeběhla jsem se k němu ale hned jsem se zastavila, našla jsem totiž tělo Sandry. "Panebože" zaječela jsem a slzy se mi hnaly do očí. Najednou jsem cítila strašnou bolest, někdo se trefil, přímo do ramene. Cítim jak mi stéká krev po ruce, ztrácim vědomí.

"Haló, slečno jste v pořádku?" Probraly mě z myšlenek slova nějaké babičky. "Ano, jsem ehmm děkuji" Rozešla jsem se a snažila se co nejdříve odejít. Co to jako bylo? Myslela jsem že už to je za mnou tak proč se to vrací?

Tyhle myšlenky mě provázely až domů, než jsem si dala sprchu a konečně zalehla a tvrdě usnula.

Taaak, další kapitola a nebojte v další kapitole už bude F1 v plném proudu😏 Jsem ráda že jste došli až sem, a taky že vám nevidim do hlavy abych veděla jak moc špatný toto je😂 Pořád platí komentáře a byla bych ráda za názor, co by ne🫶🏻