Okruh lásky

15.

Je neděle dopoledne a já sleduji všech dvacet jezdců jak bojují o nejlepší místa.  Všichni jsou dobří, všichni si zaslouží být první, jenže to nejde. Nedokážu vysvětlit proč, ale nejvíc to přeji Charlesovi, je tady doma a zaslouží si to vyhrát. Zatím se drží na druhém místě za Lewisem.

Na chvíli jsem odešla na WC. Naštěstí máme záchody samostatně takže se nemačkám někde s hromadou návštěvníků. Když jsem po chvilce vyšla ven, všimla jsem si jak všude všichni pobíhali. Podívala jsem se na obrazovku a nemohla uvěřit svým očím. Charlesovo auto je v plamenech. Nevím co to do mě vjelo ale vzala jsem si kolo a rozjela se za ním. Šlapala jsem co nejrychleji to šlo. Nehoda byla docela blízko, jenže hasiči furt nikde. Okolo bylo pár lidí co chtěli pomoc ale neodvážili se k ohni přiblížit. Mně to bylo jedno, vběhla jsem tam a snažila se co nejdříve Charlese vytáhnout. Byl mnohem silnější než já ale v tu dobu mi to bylo jedno, zabrala jsem a vytáhla ho, a odtáhla do bezpečné vzdálenosti.

Nezahojená jizva mě bolela jak čert, víc mě však bolel pohled na Charlese. Ležel tam nehybně a hrudník se mi nezvedal. Sundala jsem helmu a ulevilo se mi když jsem nahmatala jeho puls. Kontrolovala jsem jestli ještě nělde jinde není zraněný a mezitím přijela záchranná služba a převzali Charlese. Hasiči přijeli též a začali formuli hasit. Vydala jsem se zpátky do boxu jim všechno oznámit. Všichni už tam byli nervózní a čekali na každou informaci.

"V pořádku?" Přiběhli kluci a Lando mě objal. "J-já nevím." Začali se mi hnát slzy do očí a Lando mě objal ještě víc. Nedokázala jsem popsat jak hrozně mi je. Chvíli jsem brečela Landovi na rameno, poté se vystřídal Carlos a Max. "Co se stalo?" Utřela jsem si slzy a snažila mít chladnou hlavu. "Lewis to viděl, řekl nám že mu tam něco bouchlo, hoši říkali že to mohla být nádrž ale Lewis si myslí že to vypadalo jako bomba, což je blbost." Řekl smutně Max a mě se zastavilo srdce. Bohužel auto nemohu zkontrolovat a tak jsem se rozhodla hned vydat do nemocnice, kluci se dohodli že přijdou později, zatímco jim budu hlásit každičkou věc.

Nasedla jsem do auta a napadla mě jedna věc. Pascal určitě viděla co se stalo, bylo by dobré ji odvést za jejím synem. Zajela jsem proto k jejímu bytu a zaťukala. Chvíli se nic neozývalo ale čekala jsem. Po pár minutách se ve dveřích objevilo tělo bez duše, měla jsem pravdu že už to dávno ví. "Ach Pascal!" Objala jsem ji. Objetí se nebránila což jsem byla ráda, potřebovala to. Pozvala mě dál a já cítila tu známou vůni levandule co voní přesně jako ona.

"Já, moc ti děkuji že jsi pro něj běžela." Posadila se a věnovala mi letmý úsměv, jestli se to úsměvem dalo nazvat. "Jak to víš?" Zeptala jsem se a ona se jen zahleděla na televizi. Bylo mi hned jasné že to musela vidět tam, že mi to nedošlo hned. "Víš, jsem tady proto abych jsme jeli za Charlesem spolu." Pohladila jsem ji po ruce, stále se však nepohnula. "Miluje tě." Řekla do dlouhé tiché chvíle a mě zaskočilo. "Cože?!" Vyjekla jsem nevěříčně a nemohla uvěřit svým očím. "Sice mi nic neřekl ale jde to vidět Angie, je šťastnej díky tobě." Pascal se na mě podívala se slzami v očích. Nevěděla jsem co říct, měla jsem hrozný zmatek v hlavě, ale srdce jako by mi poskočilo radostí. "Třeba to tak není, může být šťastný jen z toho jak se mu daří v F1." Zvedla jsem se z gauče a podala Pascal ruku. "Měli bychom jet." Moji ruku přijala a šla si pro věci. Všimla jsem si fotky kde byl Charles s jeho tátou. Když byl malý tak byl hrozně roztomilý, to je vlastně i teď. "Bylo mu 6 na té fotce. Těsně před jeho první návštěvou formule jedna. Charles a jeho otec byli vždycky dobrá dvojka." Usmála se nad vzpomínkou a já ji vzala její tašku. "Tak pojď Pascal, musíme jet."

Cesta do nemocnice nám zabrala hodinu. Sestřičky nebyli moc ochotný, a tak nás ledabyle odbyli že si máme počkat. Po chvilce nám místo, kde byl Charles prozradil doktor. Řekl že je zatím v umělým spánku aby nabral sílu, snad se co nejdříve probere.

Našli jsme pokoj kde ležel. Začala jsem se klepat a hnali se mi slzy do očí. Ležel tam jako mrtvola, jediné co bylo slyšet byly přístroje. Pascal začala brecet a já ji tam uklidňovala. "Charlesi, můj malinký chlapečku." Hladila ho po tváři. Věnovala mu pusu na tvář a odešli jsme. Řekla jsem pascal že půjdu domů, nebyla to pravda. Zašla jsem do tmavé uličky a vešla do chátrající budovy. Vnitřek mě docela překvapil, vypadalo to tu moderně.

"Co potřebujete?" Zeptal se mě postarší pán a věnoval mi úsměv. "Někde kde bych mohla trénovat?" Usmála jsem se též i když se mi nechtělo. "Tak to jste na správném místě slečno, máme tu všechno. Stroje, boxovací pytle, samostatné činky a další potřeby."  Otevřel dveře do veliké místnosti, čímž se mi naskytl pohled na tu nádheru. Vešla jsem dovnitř a vše si začala prohlížet. Pár lidí tu boxovalo, naštěstí si mě nevšímali. Zaujal mě jeden boxovací pytel, vypadal že je z pevnějšího materiálu a že v něm něco zvláštního je. "Co to je za pytel?" Zeptala jsem se a pán se usmál. "Ten je pro tvrdší tréninky, je v něm železo a sklo. Pokud nechcete mít ruce od krve tak bych ho nepoužíval. " Odešel ode mě a já ho následovala. "Můžete platit 100 každý den, dva tisíce na měsíc a nebo devět tisíc na rok." Podal mi papír na vyplnění a já začala psát. Zaplatila jsem si zatím jen na měsíc. Pán mi dal průkazku a já šla trénovat. Jako první jsem začala s rozcvičkou a pár silovými cviky. Rozhodla jsem si zaboxovat, jenže mě to po chvilce přestalo bavit. Hlavou mi probíhali všechny události za poslední rok. Začala jsem být na všechno naštvaná, hlavně na to co se stalo Mikovi a Charlesovi.

Rozhodla jsem se jít boxovat do pytle s těma divnýma věcma uvnitř. Sundala jsem si boxovací rukavice abych vše cítila. Dala jsem první ránu a málem si cvrnkla. "Doprdele" odlehčila jsem si a dala druhou ránu. Bolelo to ale nepřestala jsem, byla jsem plná vzteku a zoufalství.

Po dvou hodinách tréninku jsem se vydala domů. Auto jsem zaparkovala do garáže a šla dovnitř. Měla jsem hlad, ale zároveň ne. Vydala jsem se do koupelny a dala rychlou sprchu. Klouby mám sedřené až do krve, nebypadalo to moc pěkně. Očistila jsem to desinfekcí a vydala se do postele. Koukala jsem na dveře a doufala že se v nich objeví Charles, tak moc jsem v to doufala. Převalovala jsem se v posteli až mi to nedalo, musela jsem za ním. Oblékla jsem se a vydala se na cestu.

Sestřičky z noční byly velice přívětivé. Odvedli mě do pokoje a dokomce mi půjčili i deku. Na pokoji byla sedačka na kterou jsem si uvelebila. Chvíli jsem seděla a koukala na Charlese. Vstala jsem a šla k němu. Dala jsem mu pusu na čelo a zašeptala "Ať se děke cokoliv, najdu toho kdo to udělal a ukážu mu jeho chybu." Chtěla jsem si sednout, jenže jsem si všimla černé obálky na stolku. Jsem si jistá že tady už byli kluci, takže by nebylo divné kdyby tu něco bylo, jenže na obálce je moje jméno. Není tam Charles, ale moje jméno.

Tep se mi zrychlil a těžce se mi dýchalo. Otevřela jsem obálku a vypadla z ní fotka a papír. Na fotce jsem byla já s Charlesem v obchodě a papíru krátký text.

Překvapení,
doufám že máš strach

Začali se mi třást ruce. Stoprocentě to je Laury písmo, to poznám. Jak to ví? To znamená že to já vlastně ohrozila Charlese? To snad ne! Začala jsem chodit po pokoji s chutí všechno rozbít. Charles tu leží jenom díky mně, co mám dělat? Jak se sem dostal dopis?

Šla jsem za sestřičkou abych zjistila kdo všechno byl dneska za Charlesem.
"Takže, kromě vás a jeho matky tu bylo 6 kluků co tvrdili že jsou jeho kamarádi, a jeho sestra." Prozradila mi sestřička a mně se zastavilo srdce. Sestra? Žádnou sestru nemá. Takže to byla Laura. Nechala jsem sestřičku dělat svojí práci a vydala se zpátky. Teď vím že Charles tady není v bezpečí. Uvelebila jsem si na gauči a rozhodla se ho hlídat, už mu nikdo neublíží. Nikdo.

Tak jo formulky, po delší době kratší kapitola. Upřímně jsem nevěděla jak tuhle situaci zformulovat. Snad vás to baví a děkuji za všechno❤️🫂 Byla bych ráda kdyby jste mi i doporučili nějaké další příběhy😊