„Nemáš hlad?" zeptal se Calin už v autě. „Ani ne," odpověděla jsem se usmála se. „Mhm, tak to máš smůlu, jedeme na oběd." Co když mě vezme do nějaké drahé luxusní restaurace? Když jím, příbor držím obráceně a pořád mám na sobě tepláky! „A kam?" odhodlala jsem se po chvilce zeptat. „Do jedný takový restaurace, je to udělaný jakoby na střeše, je to tam moc hezký." Spadl mi obří kámen ze srdce. Už jsem čekala, že řekne něco jako "uvidíš" nebo "nech se překvapit". „Tak to jo. Není to tam drahý?" Začal se smát. To není vtipný, Caline. „Ani nevím, nějak jsem to nikdy neřešil, ale nezruinuje mě to, neboj." Zasmála jsem se. „Hej!" Plácla jsem ho po koleni a on se stále usmíval. Tak jo, to bude dobrý, zas tak drahý to nebude.
Podívala jsem se na Calina a on přesně ví, co si myslím. Na chvilku se podíval do mých očí a pak se začal usmívat do jídelního lísku. „Já tady jíst nehodlám," prohlásila jsem. „Ale no tak, však to není tak zlý." Vykulila jsem na něj oči. „Že ne? To nejlevnější, co bych si dala, stojí jako tři metráky pšenice." Calin se opět zasmál mé místné poznámce. „A co by sis dala?" „Asi losos s batáty nezní tak špatně." Calin kývl. „Můžu vás poprosit?" zeptal se Calin servírky, co šla kolem. „Ano?" řekla mile a usmála se. „My by jsme si dali steak s chřestem a houbovou omáčkou a ehm lososa s batáty." „Říkám to dobře?" Zasmál se Calin. S úsměvem jsem na něj kývla. Slečna si vše zapsala a odešla. Nějaká moc milá. „Ty ses zbláznil? Já nic nechtěla." „A to si myslíš, že tě nechám nejíst nic? Jen si to užij, máme nabitej program." „Mm, nemohli by jsme po tomhle domů? Nebo teda k tomu tvýmu kamarádovi?" Calin se mi zadíval do očí. „Možná." „Caline!" okřikla jsem ho. „Tobě se nikam nechce?" „No tak ne asi, když jsem vstávala o čtyři hodiny dřív jak normálně. Ale dobrý, já to s tebou všechno přežiju." Zasmál se tomu.
Najednou přišla servírka a položila nám jídla na stůl. „Tak, prosím," řekla a usmála se na Calina. Mrcha. „Děkujeme," vzal za mě slovo Calin. Já jí teda děkovat nebudu. „To bylo rychlí." „No jo, co bys čekala za tři metráky pšenice," zasmál se mi Calin. „Hele! Je to pravda ale." „Jo, však jasný." Začal se smát. „Jen počkej, až tě vezmu za mámou smetávat seno na vodr." Trochu se zarazil. „Kam že mě co?" Začala jsem se mu smát, on se přidal. „Uvidíš," řekla jsem a propukla smíchu úplně. „Ale půjde ti to, je to taková vesnická posilka." Calin se teď málem zadusil chřestem a já se mu samozřejmě vysmála. „Ty vole, dobrý?" zeptala jsem se stále s úsměvem na rtech. „Jo pohoda, ale myslím, že bychom měli začít jenom jíst." „Hm, to asi jo, ať to tu přežiju, by mě byla škoda, co?" „No strašná," zavtipkoval Calin. „Prosím?" řekla jsem uraženě a hodila po něm kolečko batátu. „Tak takhle, jo!?" „Počkej! Než tady rozpoutáš třetí světovou, chtěla bych říct, že jsi přece vyspělý muž a nemáš to zapotřebí." Usmál se a trochu popřemýšlel o mých slovech. „Mhm, máš pravdu, jsem vyspělý muž."
„Ty vole, to je zas schodů," postěžovala jsem si Calinovi. „Vlez mi na záda." „No tak to je hezký od tebe, že se takhle staráš," řekla jsem ironicky. „No dělej," vyzval mě znovu. „Jo takhle!" Začala jsem se smát tomu, jak moc hloupá jsem. Calin se zastavil a já na něj skočila z vyššího schodu. „Ono to znamená i něco jinýho?" zeptal se Calin. „No jo, ale to je jedno." Calin mě snesl ze všech schodů a dokonce mě donesl až k autu. Já pak slezla z jeho zad a nasedla si do jeho auta. Nikdy předtím bych neřekla, že budu někdy moct sedět v takovém autě. „Tak kam teď?" „Jedem nakoupit do Albertu." „Do toho velkýho tu? No to ses-" „Posral v kině? Jo." Začala jsem se smát. „Jo!" Já tohle prostě miluju. „Ale já si tě pohlídám, jen tak nikam se mi neztratíš." Tohle mě popravdě celkem i uklidnilo. „Myslíš?" „Mhm," odpověděl a zabočil k parkovišti u Albertu.
Vešli jsme dovnitř a Calin popadl košík. „Co chceš vlastně koupit?" „Moc toho nebude, hodně jsem toho dělal sám." Hm? Jak jako dělal sám? „Jak to myslíš?" Jenom pokrčil rameny. Já se nikdy nic nedozvím! Přišli jsme k obřímu regálu s popstar tea. „Měla už jsi?" zeptal se mě Calin. Zavřela jsem hlavou, do Albertu nějak přílišně nechodím. „Aspoň uvidím tvojí první reakci," řekl a vzal celou krabici s osmi kusy. „Tak jo." Usmála jsem se. „Nechceš něco na cestu? Teď pojedeme celkem dlouho." „Já nevím no, asi nějakej anglickej rohlík nebo tak." „Hm, dobře, tak jdem k pečivu," řekl. Cestou ještě vzal dvě ondrášovky a nějaký sušenky. Vzala jsem nám tři rohlíky a šli jsme k pokladně. Konečně. Náš převeliký nákup jsme zaplatili a šli k autu. Calin si samozřejmě nemohl odpustit vzít tašku, jako bych to nikdy nemohla udělat já. Než jsme došli k autu se ještě Calin vyfotil s nějakými fanoušky.
No ahoooooj! No jo jsem to zas já s další kapitolou, omlouvam se tahle je takova divná no moc se mi nelibi ale nechce se mi to mazat na to jsem to delala až moc dlouho. No tak já doufám že se vám to líbí aspon nějak. Kdybych to teď vymazala tak by další stejně vyšla až nekdy za týden tak si nestěžujte jo?🤗 No jinak tady dole ten vote není jenom tak, takže popřípadě můžete hlasovaaaat. (Ofc aj za komentář budu skákat ke stropu. 🫶) ještě moc dekuju za vaši podporu v komentářích, moc si toho vážím lásky! (aj votes ofc) No ja myslim ze staci posilam lásku a loučím seeeee ‼️🔥💋
ČTEŠ
mohu vás pozvat na skleničku, madam?/ calin
Fiksi Penggemar„Právě v krvi a slzách jsem našla svoje štěstí." pohled olivie.
