Haikyuu yaoi oneshots

Kurotsuki ☁️🍋

Tenhle ship zrovna v lásce nemám, ale opět to beru jako výzvu.
avalancearrow užívej.
Warning: deaf Tsukishima
_________________

Teacher

Tsukishima pov:

Stál jsem na chodbě a čekal až Yamaguchimu skončí hodina. Sluchátka na uších, aby mě nikdo neotravoval a pozoroval jsem okolo procházející studenty. Povídali si. Rty se jim všem pohybovaly, ale jako by ani nemluvili.
O čem si asi tak povídají?
Sundal jsem si sluchátka z uší. Pořád jsem nic neslyšel. Povzdychl jsem si.
Kéž bych je tak mohl...
Koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Yama společně s ostatními spolužáky vycházel ze třídy. Mával a snažil se upoutat mou pozornost. Když jsem dal najevo, že jsem si ho všiml, usmál se a zrychlil.

Ahoj, Tsukki! pozdravil a zběsile mával rukama.

Chvíli mi trvalo, než jsem z jeho posunků pochopil, co chce vlastně říct.

Odpoledne chceme jít s klukama ven, jdeš taky? zeptal se nadšeně.

Věděl jsem, koho myslí. A upřímně jsem ty dva v lásce moc neměl, Kageyama i Hinata byli na mě až moc... Hlasití. Ironické, že?
Už, už jsem zvedal ruku, že odmítnu, ale zarazil jsem se.
Na druhou stranu už to byla doba, co jsem někam šel. Vlastně tak půl roku.
Yamaguchi znovu naznačil do vzduchu pár symbolů.

Hinata vezme míč a půjdeme do parku.

Věděl že tohle neodmítnu.

Dobře, půjdu. odpověděl jsem.

Yamaguchimu se rozzářily oči. Chytl mě za zápěstí a táhl ze školy, abychom se co nejdřív dostali domů a pak za těma dvěma pošukama.
____________________

Dorazili jsme na předem domluvené místo asi o půl hodiny dřív. Yamaguchi se nemohl dočkat. Jak by taky ne? Už je to dlouho, co jsme se takhle všichni spolu sešli. Naposledy jsme se pořádně viděli na základce. Hinata a Kageyama se rozhodli jít na střední s dobrým volejbalovým týmem, aby mohli dál pokračovat v budování svých snů. Já si musel vybrat něco s programem pro nedoslýchavé a Tadashi odmítal jít na jakoukoliv jinou školu. Takže kvůli mě studuje jen všeobecnou, která mimo jiné má i můj program. Vyčítám si to od chvíle co mi oznámil, že se mnou zůstává. I když mi neustále opakuje, že stejně nevěděl, kam by měl jít, pořád mám pocit, že ho jen stahuju ke dnu. Už od doby, co jsme byli malý tu vždycky pro mě byl. Byl to i první člověk mimo rodinu, který se pořádně naučil znakovou řeč, aby si se mnou mohl povídat a já se necítil osamělý. Chci mu tu jeho laskavost vždy nějak oplatit, ale nemám čím.
Sklopil jsem pohled k zemi a snažil se ty myšlenky zahnat. Kdyby se se mnou nechtěl přátelit, už by tu nebyl.

Oba jsme si sedli na nedalekou lavičku a já si konečně mohl trochu oddychnout. Za chvilku jsem ale pocítil klepání na rameno.

Jak ti vlastně dneska probíhala škola? Ani jsem se tě nestihl pořádně zeptat. optal se s omluvným výrazem.