Lost in Hell

𝒦𝒶𝓅𝒾𝓉𝑜𝓁𝒶 𝟤𝟣. - 𝒥𝒶𝓉𝓀𝒶

Nevím jak dlouho jsme byli zavřený ve vagonu, nejspíš to bylo několik dnů možná dokonce i týdnů.

Špatně se to odhadovalo.

Čas od času si vzali nějakého člověka, který se už k nám nevrátil. Všechny věci nám vzali a občas nás navštívil Gareth nebo Alex.

Jeho bratr.

Gareth... to byla kapitola sama o sobě. Byl úlisnej, oprsklej a dost nevhodnej. Pokaždé když dorazil k nám, nadrženě na mě čuměl div mu netekly sliny a neustále pronášel něco ve smyslu, že si mě nejdřív dá za živa.

A to bylo kurevsky děsivý!!!

Pokud byla moje teorie správná a jakože většinou všechny byli!
Byli jsme pěkně v prdeli.
Ne! Byli jsme v totálních sračkách ze kterých se už pravděpodobně nevyhrabeme živý.

Pochodovala jsem nervózně přes vagon a hrála si se svým děravým tričkem. Obvaz na rameni sice stále držel, ale už dávno by potřeboval vyměnit. Smrděl krví a kdoví čím ještě. Sam seděl v klubíčku v rohu a čuměl někam do blba a zbytek lidí byli poschovávaný po vagonu.

Najednou se otevřelo střešní okno a nad tím náhlým světlem jsem musela zavřít oči. Nestihla jsem nijak zareagovat a opět mě zasáhla ostrá vlna světla. Průchodem ve stropě přilítl flashbang granát a všechny nás svým světlem omámil. Opět jsem se prudce praštila do hlavy a ztratila vědomí.

***

Trhavě jsem se nadechla a rozmazaným pohledem zvedla hlavu. Kolem pusy jsem měla uvázaný šátek, ruce svázané k sobě za zády a nohy taky. Klečela jsem na kolenou. Zamlženě jsem zaostřila pod sebe a zkoumala jakýsi kovový žlab. Přerývaně jsem dýchala a začala pociťovat silnou paniku.

'Ne, ne, ne ,ne!'

Otočila jsem hlavu do leva a spatřila další dva muže a Sama. Vyděšeně na mě koukal a hledal jakoukoliv pomoc. Očima jsem se ho snažila uklidnit a smutně se přes šátek v puse usmála. Nestihla jsem se ani nadechnout, když ubohého Sama praštil nějaký muž pálkou do zátylku a druhý mu v momentě podřízl hrdlo.

Zděšeně jsem přes šátek vykřikla a trhla sebou. Jeho bezvládné tělo přepadlo nad žlab a krev se z jeho ubohého těla řinula ven. Klepala jsem se, a slzy mi tekli proudem. Sledovala jsem tu červenou tekutinu co tekla pode mnou a zničeně si položila hlavu na kov.

'Panebože'

Nemohla jsem dýchat, hlavu jsem pootočila doprava a všimla si dalších čtyř  lidí.

'Tohle jsou jatka! Sežerou nás!'

Podívala jsem se na nejbližšího člověka u mě a opět po roce navázala oční kontakt s mladým asiatem.

V poznání se mu rozšířili oči a oba jsme na sebe upřeně koukali. Oči mě pálili od slz a ret se mi třásl.

Další tělo padlo.
Nová krev se valila z těla ven.