V poznání se mu rozšířili oči a oba jsme na sebe upřeně koukali. Oči mě pálili od slz a ret se mi třásl. Další tělo padlo. Nová krev se valila z těla ven.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Hlavu jsem vrátila a smířlivě ji sklonila.
Cítila...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mhouřila jsem oči do tmy a naslouchala naprosto přiblblému rozhovoru mezi dvouma Spasiteli a Andym. Hlavu mu sežrali i s navijákem a jedem z nich zmizel do útrob budovy aby přivedl zajatého muže z Hilltopu.
Druhý muž si hlasitě pískal obřadní písničku nevšímajíc si plížícího se Daryla za jeho zády. Nepozorovaně mu podřízl hrdlo a když mu pomohl spadnout v tichosti na zem probodl rovnou i spánek.
To byl pokyn pro nás.
Rozběhla jsem se i s ostatníma k mrtvole a pomohla ho zvednout za ruce. Chlap byl velkej jako hora a rozhodně byl i tak těžkej. V rychlosti jsme ho odnesli do lesa kde jsme se přikrčili a opět začali věnovat pozornost dění před námi.
Druhý muž se jako na zavolanou vrátil s pomláceným mužem a než stihl něco říct, Michonnina katana projela jeho hrudí jako máslem.
Znovu jsme se dostali na místo a já v rukou pevně uchopila svou překrásnou a hlavně zcela novou HK416. Popruh jsem si nechala přes rameno abych z automatickou zbraní mohla lehčeji manipulovat a v závěsu za Darylem vešla do budovy.
Rychle jsem kladla nohu před druhou a tichým krokem se plížila chodbou aby jsme ji co nejrychleji zajistili. Černá, vojenská bunda s velkými kapsami mi vlála pokaždý co jsem se prudčeji otočila abych zkontrolovala další roh. Kapsáče s praktickým opaskem byla jasná klasika a pevné boty zavázané tak aby mi v nich nelítaly chodidla obepínaly mé nohy až k lítkům.
Když jsem stála večer před zrcadlem a kontrolovala jsem si svůj outfit abych měla vše potřebné neodolala jsem a černou barvou na obličej, kterou jsem si vyžádala ve skladu, si začernila celé čelo i s očima. Připadala jsem si jako vikingská bojovnice a hrdě s hlavou vztyčenou ignorovala překvapené pohledy, které na mě při cestě házeli. V černotě mi vynikly oči až to skoro vypadalo nadlidsky a budila jsem skoro až děsivý dojem.
Vzpomněla jsem si totiž jak jsem si ve Woodbury pokaždé před zápasem kreslila po obličeji. Znaky bojovníka. Můj znak, že jdu do bitvy.
Potichounku jsem otevřela dveře a přetočila si zbraň zpět na záda. Vytáhla jsem ze speciálního pouzdra svůj karambit a jako kočka se připlížila k spícímu muži. Můj stín zastínil jeho klidný obličej a já zvědavě natočila hlavu na stranu.
Přiklekla jsem si k němu a z pár centimetrů mu koukala do tváře. Karambit jsem přiložila ke spánku a stále hypnotizovaně koukala.
Občas ze spánku máte pocit, že na vás někdo nebo něco kouká. Tenhle pocit měl zřejmě i onen muž ležící pode mnou. Protože první a zároveň to poslední co spatřil když hrůzou rozevřel oči byl můj děsivý obličej s pronikavými duhovkami.
Zahnutá špička skončila v mozku a jeho vytřeštěné oči zůstali zírat do stropu kde ještě před pár vteřinami byla má hlava. Cukl mi koutek a já se s nebezpečným zábleskem v očích otočila a zmizela z temného pokoje.
