True love never dies

1. kapitola TLND

Z pohledu Mii

Již několik týdnů jsem měla zdravotní problémy. Motala se mi hlava, bolela mě a byla jsem příjemná kvůli tomu asi jako někdo s těžkou kocovinou. Po tom, co jsem poslední týden ve škole zkolabovala, jsem už musela jít k doktorovi. Poslal mě na různá vyšetření jako je magnetická rezonance a CT vyšetření. Výsledky jsem se však nedozvěděla hned. Měla bych se je dozvědět dnes. Jelikož mám dnes osmnácté narozeniny, přála bych si, aby vše bylo negativní. Chci se dnes bavit, takže věřím v to, že vše dobře dopadne.

Okolo poledne jedu i s rodiči do nemocnice, kde se dozvídám pravdu. Mám na mozku zhoubný nádor - rakovina mozku. Po těchto slovech, která mi doktor řekl, se mi zhroutil celý svět. Začala jsem hystericky brečet a říkala všem, že nechci umřít. Přerušil mě až doktor: ,,Slečno, to že máte rakovinu mozku, nemusí nutně znamenat, že umřete. Váš nádor je maličký a dokonce i na snadno vyoperovatelném místě. Bude to sice běh na dlouhou trať, ale nesmíte to vzdávat. Budete v pořádku, věřte mi. Měli jsme tu už případy stokrát horší, než jste vy, kteří to přežili. Opravdu se nemusíte ničeho bát. Hlavně nepropadejte depresím. Domluveno?" mluvil na mě konejšivým hlasem

,,Dobře." špitla jsem sotva slyšitelným hláskem.

Doktor nám pak ještě dal den, kdy musím nastoupit do nemocnice tady v L.A., kvůli operaci a následným chemoterapiím, na které bych už ale měla pouze dojíždět. 

S rodiči jsme se vraceli zpět do našeho domu v Calabasasu. Táta vlastnil firmu na výrobu počítačových technologií a něčeho podobného, takže jsme si lehce mohli dovolit vilu, kterou máme. 

Jakmile jsem přišla domů, vyšla jsem po schodech nahoru, jak nejrychleji jsem mohla. Dnes měl být úžasný den a místo toho, je to nejhorší den v mém životě. Co když se něco při operaci pokazí a já umřu? Sice doktor říkal, že určitě přežiji, ale stejně mě pořád hlodají obavy na srdci, které nepřestanou, dokud nebudu mít vše za sebou. 

Asi po hodině brečení jsem si vytáhla telefon a zavolala Jazmyn. Je to moje dobrá kamarádka a sestra mojí první lásky. Volám zrovna jí, protože nevím, jak to říct mým nejlepším kamarádkám Ronnie a Lucy.

,,Mio, víš o tom, že já mám volat oslavenci, abych mu popřála a ne on mě?" zasmála se Jazmyn do telefonu. Ačkoli jsem chtěla být silná, až jí to řeknu, nevydržela jsem a začala brečet stejně jako předtím.

,,Panebože Mio, co se stalo? Jsi v pořádku?" začala na mě chrlit otázky jednu za druhou.

,,Dnes přišly výsledky." řekla jsem šeptem.

,,To snad ne. Výsledky testů z nemocnice. Mio, co jsi se dozvěděla?" začínala být lehce hysterická.

,,Mám rakovinu mozku." řekla jsem a znova se rozbrečela. Tím, že jsem to někomu řekla konečně nahlas, jsem to svým způsobem zpečetila. Je to něco, čemu se nemůžu vyhnout.

,,Ne, Mio. To nemůže být pravda. Určitě to pomíchali s někým jiným. Vždyť ti je dnes osmnáct, jsi mladá a krásná, takže tohle zkrátka nemůže být pravda. Museli někde udělat chybu. Že ano?" odmítala se smířit s mým osudem.

,,Bohužel neudělali. Je to pravda." 

,,Mio, je mi to hrozně moc líto. Ale neboj, budu tu celou dobu pro tebe. Zavolej ve dne, v noci a já přijedu rychlostí světla. Domluveno?" naléhala na mě.

,,Domluveno." lehce jsem se usmála a popotáhla. Sáhla jsem si pro kapesník na nočním stolku, vysmrkala se a utřela si slzy.

,,Mio, buď silná. Nějaká rakovina, tě přece nerozhodí, ne? Ukážeš jí, zač je toho loket." povzbuzovala mě, jenže náhle jsem v pozadí uslyšela hlas jejího bratra Justina: ,,S kým to mluvíš?" ptal se jakoby nic.

,,S Miou." odpověděla neutrálně. Nechtěla jsem, aby to říkala. Bála jsem se, že pak na ní bude naštvaný, jako už mnohokrát. Od našeho rozchodu mě nenávidí, protože jsem se s ním rozešla já, takže kdykoli se Jazmyn se mnou bavila, dokázal být na ní klidně i týden naštvaný. Jenže já jsem se s ním nerozešla proto, že jsem ho nemilovala, ale proto, že mi náš vztah ubližoval. Jinak ho miluji dodnes a ničí mě, když mě pokaždé na školní chodbě jen přehlédne, jako bych ani neexistovala.

,,Co jsi myslela tou rakovinou?" zeptal se jí. Sakra, on nás slyšel!

,,Jazmyn, neříkej mu to, prosím." rychle jsem vyhrkla.

,,Nic. Její fenka má rakovinu." zalhala. Skutečně fenku mám - zlatý labrador se jménem Shay.

,,Aspoň mi nelži. Mia má rakovinu?" zeptal se rovnou.

Jazmyn s odpovědí vyčkávala kvůli mému zákazu. Po chvíli jsem jí do telefonu řekla, aby se na to teda vykašlala a řekla mu to. Už jsem ho pak nic neslyšela říct.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se, protože jsem nebyla v obraze.

,,Odešel pryč. Vypadalo to, jako kdyby byl naštvaný. Nechápu to." zoufala si.

,,Nech to plavat. Já ho taky občas nechápu."

,,Pořád ho miluješ?" zeptala se najednou velice váhavě.

,,Ano." odpověděla jsem asi po půlminutové pauze.

,,Jazz, já už budu končit. Potřebuji se trochu prospat a vymyslet, jak to řeknu holkám, protože ty to asi nerozdýchají. Měly jsme spolu jet do Karibiku jako dárek k mým narozkám."

,,V pohodě, klidně ty. Odpočívej hlavně. Pa, puso." rozloučila se a típla to, aniž bych se s ní taky stihla rozloučit.

Ulehla jsem do měkkých polštářů a přikryla se dekou. Bylo 30. června, ale mě i tak byla hrozná zima, takže jsem přes sebe přehodila i druhou deku z mého dvoulůžka. Během minuty jsem už spokojeně proplouvala v říši snů.

***

,,Mio, vzbuď se." uslyšela jsem mámin hlas. Otevřela jsem oči a zjistila, že venku je pořád den a nade mnou se sklání má ustaraná mamka, která má teď kvůli mě pár vrásek navíc.

,,Co se děje?" zeptala jsem se rozespale a přitom se snažila ze sebe shodit jednu z dek. Už pod nimi bylo moc horko.

,,Máš tu návštěvu."

,,Kdo to je?"

,,Uvidíš sama. Má přijít sem?" 

,,Jo, klidně. Jen počkej minutku." ukázala jsem jí ukazováček a vymotala se z postele. Přešla jsem do koupelny, kde jsem si opláchla obličej, umyla si zbytky rozpité řasenky a trochu se i učesala. Nechci, aby se mě dotyčná osoba lekla. Vylezla jsem z koupelny a chtěla mámě říct, že toho dotyčného může zavolat, jenže jsem nemusela. Dotyčný seděl přímo na mé posteli - Justin, moje první láska.

Takže jsem se rozhodla pro novou story i s Justinem. Už mi taky chyběl. Stejně jako mi chybělo psaní pro Vás. Vím, že jsem měla dlouhou pauzu, ale potřebovala jsem jí jako sůl. Modlím se, aby to někdo četl, protože jinak bude chuť k psaní menší.

Chtěla bych, aby se Vás co nejvíc vyjádřilo v komentářích, jestli mám pokračovat. Je to pro mě důležité :) 

Vím, že to má trošku drastický děj, ale tak snad se to bude líbit. 

xoxo Klára