True love never dies

5. kapitola TLND

Pro: PaulieBieber :*

Z pohledu Mii...

Mám za sebou operaci a první chemoterapii. Jsem z toho neuvěřitelně vyřízená pořád jen spím. Justina jsem viděla naposledy před dvěma týdny. Nevím, jestli tu nebyl, když jsem třeba spala, protože se na to vždy zapomenu zeptat a hned zase usnu. Pár slov jsem už ale za tu dobu stihla prohodit s rodiči, dokud nemuseli odejít. 

Dnes je první den, kdy se cítím o jedno procento lépe, ale není to nijak výrazné. Maximálně v tom, že vydržím být déle vzhůru. 

Prozatím mě domů nepustí. Chtějí, abych ty první chemoterapie měla co nejrychleji za sebou. Teprve potom mě pustí domů do domácí péče.

S nelibostí ale zjišťuji, že pokaždé, když si prohrábnu vlasy, zůstane mi v nich chomáč vlasů. To mi zrovna nepřidává optimismu na mé duši. Sice nejsem tak často vzhůru, ale doktoři u mě i přesto diagnostikovali deprese. Jenže při téhle nemoci je v celku normální, že má člověk deprese. Není se ani čemu divit. Člověk, obzvláště ženy, plešatí a musí se smířit s tím, že bojuje s nemocí, na kterou taky krásně může zemřít. Nic povzbudivého.

Dnes se proto rozhoduji pro radikální čin. Zbožňuji své dlouhé, hnědé vlasy, jenže s plešatými místami vypadám hůř, než kdybych byla úplně plešatá. Navíc mám už vzadu těsně nad krkem vyholené místo, kde se nacházel ten malý prevít - nádor. Už ho tam sice nemám, ale navždy tam po něm budu mít jizvu. Teď tam mám k tomu všemu i pleš, která se díky chemoterapii rozšiřuje. Vypadám jako nějaká dáma z hororu. Popelavá, nezdravá pleť, kruhy pod očima navzdory dlouhému spánku, mastná pokožka a k tomu vypadávající vlasy. 

Kvůli tomu jsem se dnes rozhodla poprosit sestru, aby vzala holící strojek a oholila mi všechny zbývající vlasy na hlavě. Aspoň pak budu vypadat více normálně a ne jako teď jako monstrum.

***

Když ve tři hodiny odpoledne přišli rodiče na návštěvu, jako každý den, snažila jsem se ze všech sil zůstat vzhůru, abych neprospala další jejich návštěvu. Stávalo se to totiž víc jak často.

Hned, jak rodiče vešli do pokoje, zůstali v šoku stát mezi dveřmi. Jenže se najednou za nimi objevil i Justin, který nechápal, proč stojí, ale pochopil, jakmile uviděl mě.

,,Ahoj." pozdravila jsem slabým hláskem, jelikož jsem se snažila nerozbrečet. Už jako malá holka jsem toužila po dlouhých, krásných vlasech, a teď, když jsem je měla, jsem se jich musela vzdát.

,,Holčičko moje." zanaříkala máma, dala si ruce přes pusu a do očí se jí nalily slzy. Oba rodiče se ke mě přiřítili, avšak Justin zůstal stát mezi dveřmi.

,,Mami, to je dobrý. Já o to požádala sestru sama. Je to takhle lepší." chlácholila jsem jí, i když jsem sama neměla daleko k slzám, jelikož mě ničilo vidět je takhle na dně. Zdálo se mi pomalu, že to prožívali hůř jak já, jelikož jsem byla jejich jediná dcera. Nejspíš je ničilo nejvíc pomyšlení, že oni jsu zdraví a já musím takhle trpět.

,,Holčičko naše, chci, abys věděla, že všechno bude v pořádku. Jenom tohle ošklivé období musíme spolu zvládnout. Budeme při tobě vždy stát zlatíčko naše jediný. Rozumíš?" říkala mi máma, usilovně se mi koukala do očí a držela mě za ruce.

,,Dobře. Moc vás miluji." svěřila jsem se, a jelikož jsem se já k nim pro objetí nemohla natáhnout z důvodu vyčerpání, natáhly se oni ke mě. A přesně na tuhle chvíli jsem dovolila ze svých očí spadnout pár slz. Byla to úleva, když mi spadly z tváře a já je už dál nemusela v sobě držet. Rodiče se ode mě odtáhli a všichni jsme se na sebe povzbudivě usmáli. Skoro bych zapomněla, že tu je i Justin, kdyby si neodkašlal.

,,Necháme vás o samotě." řekli rodiče a vyšli na chodbu. Táta mi ještě stihl dát pusu na čelo a pak odešel za mámou. 

,,Já... já, nevím, co říct." dostal ze sebe Justin vskutku skličujícím hlasem. Bolelo mě, že se takhle cítí. 

,,Pojď si prosím ke mě sednout." vyzvala jsem ho a poprosila zároveň.

Poslechl mě, sedl si na mou postel a nejistě mě vzal za ruku.

,,Pokud mě nechceš držet za ruku, tak nemusíš. Chápu, že je na mě nepříjemný pohled." řekla jsem, to co jsem měla na srdci.

,,Ty si myslíš, že se tě štítím?" zeptal se nevěřícně. Bohužel, přesně to jsem si myslela.

,,Ano." přiznala jsem a sklopila hlavu od studu.

,,To si nesmíš ani v nejmenším myslet, princezno." dal mi prsty pod bradu a zvedl hlavu tak, aby mi mohl koukat do očí. Když mi řekl princezno, zahřálo mě to u srdce. Takhle mě nazýval ještě, když jsme spolu chodili. Milovala jsem to.

,,Jsem tvoje princezna?" zeptala jsem se nejistě.

,,Nikdy jsi jí nepřestala být." usmál se na mě vřele a mě se po lících rozlil ruměnec. 

Svou a dlaň mi položil na tvář, kde mě začal hladit a pak...

Hlavně mě prosím nezabíjejte za neuzavřený konec :D Slíbila jsem Vám ještě jednu kapitolu než ve čtvrtek odjedu a tady je. Je taky trošku kratší, ale doufám, že to nevadí. 

Z Rakouska se vracím v pondělí, takže kapitola do té doby nebude :/ 

A moc Vás prosím o komentáře, protože když je píšete, je to milionkrát lepší motivace. :*

xoxo Klára