True love never dies

6. kapitola TLND

Pro: Barus_Belieber, PaulieBieber, Klaryzna11 

Užijte si to a omlouvám se za chyby :/

Z pohledu Mii...

Svou dlaň mi položil na tvář, kde mě začal hladit a pak...

... a pak do místnosti vtrhli rodiče včetně lékařů a sestřiček. S Justinem jsme se od sebe rychle odtrhli a oba dva jsme byli červení jak rajčata. 

,,Jdeme udělat vizitu. Mladíku, byl byste tak laskav a odešel?" zeptal se doktor Justina.

,,Ehm, ano. Jistě. Už - už jdu." znervózněl. Věnoval mi ale ještě jeden sladký úsměv než zmizel za dveřmi od pokoje.

,,Takže, slečno Forbesová, tohle je poprvé co s Vámi můžu mluvit. Při posledních vizitách jste vždy spala, takže proto jí děláme teď odpoledne, když jste konečně vzhůru. Jistě Vás zajímá jak na tom jste. Mám pro Vás samé dobré zprávy. Nádor byl malý a podařilo se nám ho v pořádku vyndat. Chemoterapie proběhla v pořádku a vypadá to, že Vám nedělá zas tak zle, jak jsme se obávali. Každopádně, podle toho jak jsme to propočítali a pokud nebudou nějaké komplikace, čeká Vás jen půl rok chemoterapií a pak už budete chodit pouze pravidelně na kontroly. Měli jsme velké štěstí, že i když byl nádor tak malý, ozýval se hned od začátku. Jinak bychom na to mohli přijít až v mnohem horším stádiu. Takže na závěr podle poslední kontroly budete v pořádku. A zítra Vás můžeme propustit do domácí péče, než přijdete na další chemoterapii. Ale nesmíte zapomínat, že musíte jen ležet, nenamáhat se a jíst zdravě. A samozřejmě dostanete domů několik prášků, na které nesmíte zapomínat. Jinak by to bylo velice zlé. To je asi pro dnešek vše. Odpočívejte." skončil doktor svůj dlouhý monolog a společně se všemi ostatními odešel. V pokoji zůstali jen rodiče, kteří se usmívali od ucha k uchu z těch skvělých zpráv. 

Nemůžu tomu uvěřit - já se opravdu uzdravím! Musím jen přežít tento půlrok a vše dodržovat a budu zase v pořádku. Vždyť to je jako splněný sen! 

,,Zlatíčko, Justin pořád čeká venku na chodbě. Máme ho sem zavolat?" zeptala se mě mamka.

,,Ano, prosím." poprosila jsem ji. Snažila jsem se zneutralizovat svou tvář a pokud možno, tvářit se i trochu pochmurně. Vím, že to je kruté, ale chtěla bych ho malinko postrašit. 

,,Justine, pojď k nám." vyzvala ho mamka, když otevřela dveře od pokoje. Za malou chvíli jimi prošel dovnitř Justin, ale hned se zarazil, když si všiml mého kamenného výrazu.

,,Mio, co se stalo?" vyhrkl a přispěchal k mé posteli, na níž si sedl. 

,,Oni mi řekli, že..." dala jsem si lehkou dramatickou pauzu, ale po pěti vteřinách zase pokračovala: ,,že mi úspěšně vyndali nádor a teď budu jen půl roku chodit na chemo a jíst prášky, ale uzdravím se." dořekla jsem, ale to už mi na tváři zářil úsměv přes celou tvář. Na Justinovi bylo vidět, jak velký kámen ze srdce mu spadl. Objal mě z radosti, ale hned na to se ode mě odtáhl a vyčítavě se na mě podíval.

,,Jak jsi mě mohla takhle vyděsit? Víš, jak jsem se bál, že ti řekli nějakou špatnou zprávu? Tohle už mi prosím nikdy nedělej." prosil mě nejen slovy ale také pohledem. V tu chvíli jsem se cítila lehce provinile, že jsem ho takhle vystrašila.

,,Promiň. Příště ti řeknu vše rovnou." ubezpečila jsem ho a vzala ho za ruku.

,,To doufám." pousmál se a pohladil mou ruku, kterou měl v té své v pevném sevřením.

***

Dnes konečně jedu domů. I když budu muset držet dietu, tak se stejně nemůžu dočkat mámina jídla. Jídlo v nemocnici by vám nesežralo ani prase. Bohužel sestřičky do mě vždy minimálně aspoň polovinu dostanou. Můžou být ale rády, že jsem se z toho ještě nepozvracela, i když kolikrát jsem už měla na krajíčku.

Rodiče mě vyzvedli okolo jedenácté a hned mě vzali dolů do auta. Z nemocnice máme půjčený vozík, kdybych se chtěla jít ven projít, jinak na doma mám francouzské hole. Z těch chemoterapií jsem hrozně vyčerpaná.

Po příjezdu domů mi rodiče pomohli nahoru do pokoje a vybalili mi pak i věci. Mamka mi naklepala polštáře mezitím, co táta utíkal dolů pro vodu a něco malého k snědku.

Seděla jsem v posteli, na nohách jsem měla notebook - chyběl mi - a na nočním stolku jsem měla položenou vodu, čaj, tácek s prášky, kde mám i návod kdy a v jakém pořadí je brát, telefon a samozřejmě salát přesně podle mojí diety. Zatím jsem neměla odvahu se podívat do zrcadla, ale jelikož docela zřetelně vidím svoje žebra, řekla bych, že jsem zhubla tak 5-8 kilo. Ani nevím, jestli se mi pak prsa vejdou do podprsenek, co mám. Nesnáším to pravidlo, že když holka hubne, tak první hubnou prsa. Proč třeba první nehubne zadek, stehna a břicho? To by se mi třeba i líbilo. Ale o svoje prsa jsem přijít nechtěla. 

Zrovna jsem se začínala koukat na film Ted, když mi zazvonil telefon. Na displeji stálo Ronnie, takže jsem to hned vzala.

,,Ahoj."ozvala jsem se jako první.

,,Ehm, Mio, jsi to ty?" zeptala se Ronnie nejistě.

,,Jasně, že to jsem já. To mě ani nepoznáš nebo co?" zasmála jsem se.

,,Ne, to ne, ale máš úplně jiný hlas. No, nebudeme to teď rozebírat. Volám kvůli tomu, jestli jsi se už vrátila z nemocnice?"

,,Jop, zrovna před hodinou mě naši osvobodili z toho bílého vězení plného hnusného jídla, co by ti každý vyzvracel." zavtipkovala jsem.

,,Ty vtipkuješ." byla Ronnie v šoku.

,,Mluvila jsem s psychologem a ten mi tohle poradil. A povídání s ním docela pomáhá. Vždy si u něj na vše postěžuji a vybrečím se a pak jsem pozitivně naladěná pro svojí rodinu. A hlavně mám dobrou náladu i kvůli tomu, že mi doktoři řekli, že byl nádor hodně malej a v pohodě ho vyndali a chemoterapie zabírá úžasně, takže pokud všechno půjde takhle dobře a já budu jíst prášky, jak musím, tak za půl roku jsem úplně zdravá." oznámila jsem jí.

,,Cože? To je skvělý! Panebože, mám takovou radost! Lucy, slyšela jsi to?" zavolala Ronnie na Lucy, která je tedy nejspíš s ní.

,,Jo! Mio, to je fantastické. Nemůžeme se dočkat, až se vrátíš k nám do normálního života!" slyšela jsem, jak Lucy volá trošku z dálky. Ale i tak jsem jí rozuměla každé slovo.

,,Díky holky. Hele jestli to nevadí, tak já už půjdu. I dlouhý povídání mě vyčerpá." vysvětlila jsem jim.

,,Jo jasně, v pohodě. Tak my se pak někdy stavíme, ju?"

,,Dobře. Pa pa." rozloučila jsem se a típla to. Hezky jsem se uvelebila pod peřinou, notebook si dala vedle sebe, protože už mě z něj bolely nohy. Než jsem si film ale znovu pustila, zkontrolovala jsem ještě facebook. Měla jsem tam spoustu zpráv, ale od jedné osoby mě zajímal text zprávy nejvíc. Psala mi totiž Ashley! 

Omlouvám se, že je kapitola až dnes, ale minulý týden jsem ještě trochu odpočívala a pak čtvrtek a pátek byla v práci a o víkendu byla u přítele, takže nějak nebyl čas na kapitolu. Mimochodem už dávám dohromady dějovou linii, jak to bude pokračovat, až se Mia uzdraví. Doufám, že u story vydržíte. :)

Moc bych Vás poprosila o to, abyste kdyžtak o této story řekli i ostatním. Moc by mě to potěšilo <3

A děkuji u story Believe za neuvěřitelných 227 066 reads a 10 067 hlasů! Je to pro mě mnohem víc než splněný sen! <3 Miluji Vás <3

xoxo Klára