True love never dies

10. kapitola TLND

Z pohledu Mii...

V neděli přišla ke mě domů Jazzy. Upřímně, při pohledu na ní jsem si nebyla jistá, která z nás dvou podstupuje chemoterapie. Vypadala jako zombie, který zrovna vstal z mrtvých.

,,Proboha, co jsi včera dělala?" zeptala jsem se a začala se smát při pohledu na ní.

,,To ani nechtěj vědět." odvětila se a svalila se na postel k mým nohám. 

,,To asi musela být pěkně divoká noc." zkonstatovala jsem a pořád se smála.

,,Kdyby to byla divoká noc, tak vypadám líp než teď. Tohle byla zničující noc. Se divím, že ještě žiji. Tak týden nebudu nic jíst a budu si jen ledovat čelo. Hlavu mám jak kdyby mi do ní někdo zabodával nože a v puse mám jak v polepšovně." skuhrala a dala si dlaně na čelo.

,,Jo, mě něco povídej o bolesti hlavy." zasmála jsem se. Byla jsem optimista, takže jsem byla schopná už i žertovat na tohle téma, jelikož jsem věděla, že jsem v pořádku. Jenom dodělám chemoterapie.

,,Promiň Mio, takhle jsem to nemyslela." začala se mi Jazzy omlouvat.

,,Jazzy, klid. Vždyť to byl vtip." uklidnila jsem jí.

,,Tak dobře. Jo a co ta nová paruka, už ti přišla?" vyzvídala.

,,Jo a je naprosto dokonalá." rozzářila jsem se. Vstala jsem z postele a hned pro ní běžela do skříně. Měla jsem tu udělané speciální místo pro mé paruky. Vzala jsem tu novou, mou vysněnou, a hned běžela zpět k Jazzy.

,,Hele, s tím, jak tu běháš, se mi nezdáš moc nemocná. Bůh ví, jestli ti vůbec něco je." zavtipkovala, načež jsme se obě dvě začaly smát. Sedla jsem si zpátky na postel a z hlavy si sundala šátek. Na hlavě jsem teď měla vlasy dlouhé sotva centimetr, které byly stejné jako chmýří. Viděla jsem Jazzy na očích, že jí bolí mě takhle vidět, ale už naučila to nedávat tak moc najevo. Já jsem si mezitím s úsměvem od ucha k uchu začala nasazovat mojí novou a úžasnou paruku. Konečně jsem měla vlasy, jaké jsem si vždy přála. Tím, že to byla paruka z pravých vlasů,  tak bez důkladnějšího zkoumání nikdo nepozná, že to nejsou moje vlasy. 

Vlasy jsem si ještě prsty prohrábla a upravila a potom jsem se podívala na Jazzy. Její tvář byla v němém úžasu. Byla mou proměnou absolutně ohromena.

,,Líbí?" zeptala jsem se nejistě, i když jsem věděla, co odpoví, ale nechtěla jsem být moc sebejistá.

,,Jestli líbí? Mio, vždyť vypadáš naprosto úžasně. Být chlap tak po tobě hned jedu a to ani nejsi namalovaná." vyhrkla, načež jsme se obě začaly tak smát, až nás po chvíli rozbolelo břicho. Jazzy přesně ví, jak mi zlepšit náladu. A taky ví, že její humor na mě vždy zabere, obzvlášť když je trochu úchylný. 

,,Zapomněla jsem ti něco říct vlastně." vyhrkla jsem ze sebe z ničeho nic.

,,Ale žádný moc složitý informace. Můj mozek to totiž dnes nevstřebá." postěžovala si a u toho zkřivila obličej do zvláštní grimasy.

,,No, je to trochu složitý, ale myslím si, že právě to tě probere. Psala jsem si totiž s tvým bráchou." přiznala jsem.

,,Cože? A proč jsi mi to neřekla hned, když jsem přišla?" divila se.

,,Protože jsme řešily něco jiného a já to nechtěla na tebe vybalit hned mezi dveřmi. Chceš si přečíst, co jsme si psali?" zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala.

,,No že váháš." řekla a v jejích očích se rozsvítily plamínky zvědavosti. Sáhla jsem tedy pro telefon na nočním stolku, najela na WhatsApp, konkrétně na chat s Justinem a ještě před tím, než jsem jí telefon dala, jsem zkontrolovala jeho status. Měl tam K dispozici. Lehce mě to zamrzelo. Předala jsem Jazzy telefon a mezitím, co ona za každou zprávou popadávala dech a dělala u toho vtipné grimasy, já jsem si projížděla hlavní stránku na facebooku. 

,,No to si ze mě děláš prdel!" zanadávala, když mi podala zpátky telefon.

,,Ne, nedělám." poznamenala jsem.

,,On nemůže být můj bratr. Někdo tak vypatlaný nemůže být se mnou pokrevně příbuzný. To prostě není možný." začala se Jazzy rozčilovat.

,,Hele a on pořád chodí s Ashley?" zeptala jsem se nejistě.

,,Mám dojem, že jo. Předevčírem zase byla u nás, jenže tentokrát  u nás i spala. To je tak odporná holka. Mě z ní bylo totálně na blití." oklepala se při té vzpomínce.

,,Můžeš mi říct, proč jsi jí nezabila ze spaní?" zeptala jsem se a obě dvě jsme se začaly smát.

,,Hele, já ti ani nevím. Ale příště to pravděpodobně udělám. Přijdu s Dominicem domů a ona se tam roztahuje. No můžu ti říct, že hned jsem měla zkažený den. Ona pak musela jet domů a Justin jel za ní, takže jelikož rodiče nebyli doma, tak jsme se domluvili s Dominicem, že u nás přespí, abych tam nebyla sama. A když jsme si zrovna dodělali večeři, tak ona si to k nám nakráčela, za ní můj bratr a neuvěříš, co mi řekl." 

,,Co ti řekl?" zajímalo mě.

,,Díky ségra, že jsi nám připravila večeři." napodobila ho.

,,To si ze mě děláš snad prdel." řekla jsem zcela překvapená.

,,Ne, nedělám. Myslela jsem, že ho v tu chvíli zabiju. Debil jeden. Mě tak chybí, když jsi k nám chodila ty a ne ta kráva." postěžovala si.

,,To ti věřím. Se divím, že máš na ní furt žaludek. Nevím, co budu dělat, až se vrátím do školy a je dva uvidím spolu. Už tak mi je z těch chemoterapií na blití, takhle budu mít o důvod víc. Můžeš mi říct, co jsem tomu nahoře udělala, že se mi takhle pomstil?"

,,Nevím, možná to má na svědomí spíš ten dole." 

,,To spíš." zasmála jsem se.

,,A co říkají na ní tvoji rodiče?" vyzvídala jsem.

,,Nesnáší jí stejně jako já. A ty jim chybíš. Prý se těší, až se uzdravíš a znova se u nás ukážeš." vzkazovala mi. Upřímně, zahřálo mě to u srdce.

,,Jazzy, vždyť já ho ani nepotřebuji. Protože ty a tvoji rodiče mi to vynahrazujete." usmála jsem se.

,,Pro tebe cokoliv zlato." řekla Jazzy a objala mě. Tohle je to, co jsem vždy potřebovala. Objetí od upřímné kamarádky. 

,,Teď mám o důvod navíc bráchu zabít po tom, co ti udělal." zamyslela se Jazzy.

,,To je dobrý, za sebe o zabiju sama." odvětila jsem.

,,Neboj, on přijde k rozumu a zjistí, jaká to je mrcha. Divím se ale, že je tak blbý, že na to ještě nepřišel."

,,Jo, tak to se divím taky. Zrovna on!"

,,Já to s ním ještě proberu." 

,,Ne, radši ne Jazzy. Nechci, abys měla problémy."

,,Prosím tě, on ví, že jsi moje nejlepší a taky ví, že jsem tady. Určitě mu dojde, že jsi mi to ukázala, takže z toho rozhovoru, který na něj chystám, nebude překvapený." vysvětlila Jazzy.

,,Tak dobře." odsouhlasila jsem.

Jazzy u mě zůstala až do večera. Koukaly jsme se na Once upon a time, u toho jedly nejhorší možné kombinace a společně jsme se rozplívaly nad Kapitánem Hookem.

Slíbila jsem, že zase začnu psát, takže svůj slib se snažím dodržet. Chtěla bych moc poděkovat za to, že si minulou kapitolu přečetlo tolik lidí navzdory tomu, že byla po půl roce. Jste ti nejlepší čtenáři, jaké si mohu přát. <3 A navíc mám teď obrovskou inspiraci. Chytila jsem tzv. druhý dech.

Prosím, nechte v komentářích, jak se Vám kapitola líbila. Budu za Váš názor velmi vděčná.

xoxo Klára