Tvůj osud tě nemine

Můžeš mi vysvětlit...

Charlotta přišla právě do pokoje... Co jí mám říct? Nazdar jen tak jsem se ti hrabal ve věcech a našel žiletky? To asi ne. Dělej! Křikne na mě moje podvědomí Seberu tedy odvahu a řeknu první větu která mi vleze na mozek: Můžeš mi vysvětlit proč máš u sebe žiletky?. Ten výraz co se jí objeví na tváři mluví za vše. Zacíná brečet. Jdu k ní a snažím se jí utěšit ale nejde to. Slzy jí stékají po její alabastrové pleti a já nemůžu dělat nic proto abych to zastavil. Jediná věc kterou ze sebe vypraví je: Promiň. Ale to už její pláč utichá a jemně mi pokyne rukou abych se posadil na její postel. Kdysi jsem se řezala, ukáže mi dlouhou jizvu na ruce, ale už jsem přestala, ty žiletky jsem tam nějak musela zapomenout. I když to nezní moc přesvědčivě tak to beru. A navíc jsem moc unavený na to abych to řešil.
Ráno nás oba budí budík na jejím mobilu (můj totiž stále nefunguje). Snídaně už je dole připravena. Chleba, trocha marmelády a k tomu kakao. S lehkým odporem to do sebe všechno nacpu a pak se jdeme všichni (celý tábor ječících dětiček) umýt a připravit se na celodenní hry.
Celé dopoledne se nic zvláštního nestalo, no dobře jeden klučina si mě asi spletl s basketbalovým košem a vzal mě míčem po hlavě, ale jinak se nic nestalo. Zahlédnu Charlotte jak si povídá s malou holčičkou a ten výjev se mi vryje do paměti. Nádherná holka se sklání nad malou holčičkou, kaštanové vlasy se jí v dlouhých pramenech vlní po zádech a na obličeji má ten svůj okouzlující úsměv.
Večer vedoucí vyhlásili v přízemí "základny" diskotéku. Všechny děti radostně tančí v kruhu ale mě zajímá něco úplně jiněho. Charlotte schází po schodech, na sobě má krásné černé šaty které dělají už tak překrásnou dívku ještě hezčí (nebudu vám lhát: její zadek byl v těch šatech jako by ho stvořil Leonardo daVinci). Jemně se na mě usmála tím Charlottovským úsměvem a šla si sednout na druhý konec místnosti. Kam jde? Napadlo mě. Asi pro ní nejsem nic víc než spolubydlící...
Jdu jsem zklamaně spát když se otevřou dvěře a Charlotte vchází do pokoje. Pak jsme si zase skoro celou noc povídali. Dozvěděl jsem se že jí je 15 let a bydlí v New Yorku v Brooklynu a malém bytě se svojí babičkou. Sakra, ta holka ode mě bydlí přes 800 km... Vyměnili jsme si tedy aspoň čísla, Skype a Facebook s tím, že si možná budeme chybět a tak že bychom si mohli napsat
A tu noc jsem si uvědomil že s touhle holkou bych chtěl být. Jenže vezměte odvahu a řekněte jí to...

Jestli se ti tohle téms líbí hoď mi prosím Like. Pokud ne tak i kritika potěší.... :)