Tvůj osud tě nemine

Tady to začalo..

Zase ten nepříjemný zvuk budíku. Jenže dnes to bude jiné. Dnes je pohřeb. Ze židle beru smoking který jsem si tam včera pečlivě připravil. Do všeho se rychle oblékám a jen tak letmo se zkontroluji v zrcadle. Fakt mi to sekne... Jen ten obličej s kruhy pod očima bych vyměnil.. ,,Andy koukej už jít nebo přijedeme pozdě." Jdu tedy dolu kde už na mě čeká mamka v černých šatech a s poměrně smutným výrazem.

Cestu v autě víceméně prospím. Vzbudí mě až vyzvánění mémo mobilu. Volá mi Charlottina babička. Na jejím hlase je slyšet jak moc jí smrt vnučky zasáhla. Sděluji jí že budeme na místě za čtvrt hodiny.

Je to tady. Všude černá barva a svíčky. Jak tak koukám tak ta barabizna pořád stojí. A až tamhle u paty TÉ skály stojí bílá zavřená rakev a vedle ní vykopaná jáma. Před rakev si stoupne Charlottina babička a vyzve přítomné aby si sedli a v krátkosti nám poděkuje že jsme přisli než se o pár okamžiků noří do vzlykavého pláče. Je to hrozné. Jdu jí pomoct a odvádím jí na připravenou židli vedle mé mamky. Následuje pár lidí o kterých ani nevím že měli s Charlott něco společného a pak Charlottina babička vyzve mě. A je to tady Andy. Jako opařený se zvedám ze židle a jdu si stoupnout před rakev. Ze skryté kapsy v mém saku vytahuji papír na který jsem si předem napsal řeč. Rozložím ho jednou.....dvakrát....třikrát a začínám číst.

Ještě než začnu tak bych chtěl říct že jsem Charlott miloval tak jako nikoho v životě. Naše láska byl jeden velký milostný epos a já o něm nedokážu říct více než jednu větu protož bych se potom sám z téhle skály vrhnul vstříc smrti abych byl zase s ní. Nebudu tedy mluvit o naší lásce ale budu mluvit o dětech. Děti zná každý ne? Dokážou navštívit v myšlenkách tisíce míst ale ani nevěří že lze dokázat číst. A stejné to bylo se mnou. Také jsem byl do Charlott bláznivé zamilovaný už od první chvíle ale nevěřil jsem že by mi tu lásku opětovala. Ale i děti se za nějaký čas číst naučí. Stejně jako mě začala milovat Charlott. Bylo to neuvěřitelné ale bylo to tak. A za to jí budu nadosmrti vděčný a už teď vím že jí to nikdy nezplatím. Právě na tomhle místě jsem pochopil co znamená MILOVAT. Znamená to více než květiny a srdíčka. Znamená to totiž úplně se tomu druhému odevzdat. Být jako dvě těla ale jen jedno srdce. A přesně to mi došlo v okamžiku když jsem držel její bezvládnou ruku. I teď mě v hrudi bolí. A víte proč? Protože jsem přišel o půlku srdce a duše. Krvácejí a já to nemůžu zastavit. Ale Charlott, má lásko. Děkuju ti hrozně moc za ten náš malý epos který jsi mi dala. Za ten měsíc který jsi mi dala a který už ze mě už nikdo ani násilím nevyrve. Stále tě vidím. Vidím tě v květinách které mi rostou za okny. Vidím tě v hněděm dřevě ze kterého mám vyrobený stůl. Slyším tě ve zpěvu ptáků..... Každý prý máme na světě svého anděla. A já měl taky anděla. Byl to anděl bez svatozáře a bez křídel. Ale lepšího jsem si nemohl přát. Neděkuji ti jen za to. Děkuji ti za to že jednoho dne budu moct nějakým malým dětem na hřišti celý náš příbeh. Můžu jim říct jak dokonalá jsi byla. Tvé oči, vlasy a hlavně duše. Můžu jim říct že jsem spatřil svého anděla a za to ti děkuji. Za to že budu žít s vědomím že žila krásná dívka co se jmenovala Charlott. A že mě milovala....

Když složím papír zpět a konečně se rozhlédnu kolem sebe tak ztratím dech. Ostatně jako všichni přede mnou. Koukají na mě, nic neříkají a po tváříchji stékají slzy. Charlottina babička na mě kouká děkovným pohledem. Posazuji se zpět na své místo a někdo poté pustí Charlottinu oblíbenou písničku od Beyoncé-Halo jak se zaposlouchávám do textu tak si uvědomuji jak je ta písnička pro ní příhodná. Ihned po ukončení skladby jdeme nahoru na skálu kde si všímám toho že zde přibilo zábradlí. Ze shora sledujeme jak čtyři muži spouštějí rakev do země. Koukám jak se moje láska noří hlouběji do studené vlhké hlíny. Je to skličující pocit. Měla být pohřbena nékde na kopci aby na ní moho svítit jasné slunce a rostly na ní květiny. A ne pod studenou skálou u polorozpadlé stodoly. Charlottina babička nám všem rozdá růže. Všem bílé jen mě podává červenou a sama si bere černou. Poté postupně hosté přichází na okraj zábradlí a hází růži do Charlottina hrobu. Pozoruji okvětní lístky máminy růže. Jsou úplně stejné jako dívka na víko jejíž rakve za chvilku narazí. Tak čisté, mladé a krásné. Já jí nemohl zachránit. Z toku myšlenek mě vytrhuje mamka která přistupuje k zábradlí a sotva šlyšitelným hlasem řekne ,,Děkuju za to že jsi Andyho udělala šťastným". Potom zamáčkne slzu a hodí růži dolů. Jsem na řadě. Ani nevím jak se ocitnu u zábradlí a opírám se o chladný kov. Kéž by tady byl už před několika týdny. Začínám slzet a už se chystám poslat růži dolů ale pak si na to vzpomenu. Z kapsy saka vytahuju TU věc a omotávám jí kolem stonku. Teď je to správně. ,,Tohle ti dlužím" řeknu směrem k Charlott a pouštím růži. Ta opíše dráhu kterou letělo tehdy její tělo a dopadne na víko rakve i s Charlottiným řetízkem který jsem dostal v nemocnici poté co umřela. Teď už je alespoň nepatrná čast dluhu splacená.......

A je tu další kapitola. Omlouvám se že po tak dlouhé době ale tuhle kapitolu jsem si musel dlouho utvářet v hlavě :D už se pomalu blížíme k 500 přečtením :) DĚKUJU! Jste úžasní! Potěši samozdřejmě vote a koment :) a jestli chcete tak toto můžete sdílet :) Posledním větou bych chtěl poděkovat Kátě bez které bych asi už dál nepsal (ve škole jsem byl pod neustálou palbou dotazů kdy už zase něco vydám :D)MÁM TĚ MOC RÁD :)). A taky bych chtěl poděkovat Klaudii která je mi teď velkou oporou a která je vlastně předlohou Andyho a já bych si pro ní přál dokonalý život bez starostí :) mám tě rád sestřičko :*