Tvůj osud tě nemine

Měl by ses přijet rozloučit...

První co ucítím když vylezu z autobusu je Lukova pěst na mé tváři. ,, Ty debile přoč jsi mi celý ty dva týdny nezavolal, přišla zpráva že jeden účastník toho tábora spadl ze skály ale neřekli kdo. Mohl jsi to být ty a nedal jsi vědět že jsi v pohodě". Jen se na něj podívám skelným pohledem a začnu zase brečet. Ukážu mu svůj mobil a on ztichne. Vživotě mě neviděl brečet. Jenom tehdy. Pak mu to chci všechno říct ale slzy mi v tom brání... Zmůžu se jen na: ,, Jdeme domů, prosím".
Mamka vesele vykoukne z kuchyně a já jen vidím jak jí spadne úsměv. ,, Neptej se" odpovím a jdeme s Lukem do pokoje. Tam mu vše s pláčem povím. A jediná jeho odpoveď je že už musí domů a že ho tohle stejně nezajímá (fakt kámoš k pohledání).
Tak začnu vybalovat až už mi v tašce zbývají jen dvě věci, při pohledu na ně se zase rozbrečím. Její svetr a ten dopis co mi dala ten večer... Nakonec si ten svetr dám do skříně a dopis si připíchnu na nástěnku. Dalsí věc ma sezmu v mé hlavě: mobil.
Vlezu do první prodejny Samsungu co najdu (šel bych do Applu ale bohužel nejsem z rodiny Hiltonů). Popadnu první hezký telefon který vidím. Nějaký Galaxy Young 2 (docela fajn telefon za fajn prachy). Tak to rychle zaplatím a uháním domů to zprovoznit. Co kdyby Charlott volala.
Už druhý den nic ani Skype ani Fcb a ani mobil se neozve. Ne že bych celý den seděl u laptopu, v ruce mobil ale přece jen už by to chtělo nějaký signál že je naživu.

Uběhl už týden od té nehody a pořád nic. Neozvala se ani Charlott a co mě mrzelo ještě víc, neozval se ani Luke. Máma mi stále připomínala že za měsíc začíná škola ale mě to bylo tak nějak fuk... Bez Charlott nazačne nic tak jako můj smutek taky nepřestane.
Jednou ve čtvrtek, mohlo být tak okolo 3 hodiny odpoledne se můj mobil rozezněl písničkou od Tokio Hotel: Girl got a gun (mojí oblínenou). Aniž bych se kouknul na displej v mysli mi vyskočilo jasné upozornění Charlott volá! Charlott volá! Zvednu telefon displejem vzhůru a opravdu: stojí tam napsáno Charlotta. Přijímám s nadšením hovor a očekávám ten sametový Charlottin hlas... Ale, místo toho se ozve hlas její zdrcené babičky: ,, Dobrý den, mluvím s panem Andym Harrisem?" Ano, mluvíte, co se stalo?" ,,Než Charlott opěd upadla do kómatu tak mě prosila abych ti zavolala". ,, Chlapče nebudu ti nic nalhávat, je to s ní velice zlé, myslím že bys měl přijet. Rozloučit se".
Pokládám hovor a padám k zemi.. Víc si nepamatuju.
Probouzím se na Jipce. Poznám to podle toho že jsou zde samé přístroje které pípají, hučí a podobně. Jsem tu sám. Tisknu červené přivolávací tlačítko a za okamžik do pokoje přichází ošetřovatelka. ,, Ahoj, já jsem Maggie, tvoje ošetřovatelka. Mám ti od pana doktora vzkázat že tě zítra pustí domů, byl to jen kolaps nervové soustavy". Ještě pořád můžu za Charlott jet, pomyslím si.
Jestli jsem se někdy doopravdy nudil, tak teď. Můžu jen ležet a koukat na televizi (sen mnoha teenagerů ale v praxi je to vážně pěkná otrava, to mi věřte).
Druhý den ráno přijela mamka abyě odvezla domů. Cestou domů jsem jí o všem řekl, i o tom že uvažuju jet do Orlanda. Překvapilo mě že nekladla odpor a dokonce navrhla že bych mohl jet už zítra. Mám skvělou mámu...
Celou noc přemýšlím o tom, co jí vlastně řeknu? Tedy pokud to stihnu a budu jí moct ještě něco říct...
,, Tady máš peníze na autobus a tady aby sis případně něco koupil v Subway nebo Mc'Donaldu" řekne mamka a podává mi 200 dolarů (trochu moc ale nestěžuju si). ,, Tak ahoj" volám ode dveří a vyrážím na pětihodinovou cestu za (snad ještě živou) Charlott.
,, Ty jedeš sám do Orlanda?" ptá se mě řidič (který na sedadle pro řidiče sedí asi tak desetinou své tělesné plochy) a podává mi lístek. Neodpovím. Jsem na to moc nervózní a unavený. Sednu si někam do prostřed a jakmile dosednu na nepohodlnou sedačku tak vyčerpáním usnu.
PRVNÍ HODINA
Spím

DRUHÁ HODINA
Spím

TŘETÍ HODINA
Když se po dvouhodinovém spánku (při kterém jsem opakovaně hlavou narážel do okna autobusu takže teď mám méně mozkových buněk než křeček) už se nacházíme asi jen 200 km od Orlanda. Tady v autobuse je strašný hluk a nějaké dítě mi neustále kope do sedačky.. Nandám si tedy sluchátka, zapnu ipod a jen tak bezmyšlenkovitě poslouchám..

ČTVRTÁ HODINA
Super.. Ipodu se vybila baterka. Ale do cíle ( který je doufám stále ještě naživu) už zbývá jen 90 km. A tak začnu (bezvýsledně) myslet na to co jí řeknu...

PÁTÁ HODINA
Zavolám Charlottině babičce že jsem asi 2km od Orlanda. Řekne mi že jsem moc hodný a že mi přijde naproti před nemocnici (dítě mi stále kope do sedačky).
Konečně autobus zastavuje jen pár bloků od nemocnice (teď jsi Harrisi rád že jsis vytisknul mapu co?). První co uděl je to, že vlezu do květinářství a koupím tam tři žluté růže. Pak volám mámě která mi řekne že mi zaplatila na týden hotel hned naproti nemocnici a poslala mi prý i víc peněz. Aniž by o tom věděla dala mi tím obrovský dar.
Před nemocnicí už čeká Charlottina babička. Malá dáma s tlustými brýlemi a slzami v očích. Pozdravíma se lehkým pokývnutím hlavy a poté už mě vede za mým cílem.
Dveře s nápisem JIP stojí přímo přede mnou. Beru za kliku. Ona tam leží, nebo to není ona? Ale ano, má to napsané na jmenovce na čele postele. Není si vůbec podobná. Její kdysi alabastrová tvář je úplně bledá, tváře má propadlé. Ty kdysi nádherné kaštanové vlasy jsou teď mastné a zacuchané. Až tam jsem si uvědomil že tohle je smrt, takhle vypadá člověk kterého si postupně bere smrt. Že je naživu ukazuje přístroj na jehož displeji se tvoří křivky podle toho jak tluče srdce které miluju a ono snad taky miluje mě. Z rohu místnosti ke mě vykročí doktor a řekne tu nejstrašnější větu v mém životě:,, Zítra jí probudíme z umělého spánku a pak má měsíc než zemře, její srdce to nezvládá a má poraněnou míchu takže je od pasu dolu ochrnutá ... je mi to líto..."