Tvůj osud tě nemine

Já tě miluju...

A je to tady... Předposlední den v týhle nudný díře. Celé dva týdny jsem si říkal to co tu noc kdy jsme se poznali: ,, Tuhle holku já asi miluju". Ale co když to ona tak necítí, řekne mi pokaždé moje podvědomí a tak jí o tom do konce tábora nehodlám říct (to ještě nevím co se stane dnes v noci). Pomalu začínám balit a už se teším do civilizace. Na dnešní večer je naplánována diskotéka (zase) ale já tam nejdu, nestojím o to aby tam Charlotta opět přišla v nějákém ultrasexy modílku ze kterého bych slintal a pak tam zase dvě hodiny sedět jako naprostej magor. Mám všechno? Trička, trenky, ponožky, mobil který nefunguje, nabíječku kterou jsem pochopitelně nepoužil. Vduchu si to takhle vše odříkávám a po hodině přemýšlení dojdu k překvapivému výsledku. Ok, mám snad vše ( no vážně Andy Harris vážně nic nezapoměl), teď to jen dát do tašky. Ale počkat! Co to mám v tašce? Na dně tašky leží malinký list složený do tvaru srdce. ,,Doufám že přijdeš dolů chci ti říct něco důležitého Ch. ". Ano! Ona mi to dnes určitě řekne. Řekne mi jak moc mě miluje a pak bude to co bývá v romantických filmech. Spěšně začnu rozhrabávat hromádky oblečení abych našel vhodné oblečení které by bylo dost reprezentativní a zároveň by po těch dvou týdnech ještě nesmrdělo a nebylo zmačkané. Nakonec se musím spokojit s modrou košilí a riflemi s hnědým páskem. Kouknu na sebe do zrcadla a musím sám sebe pochválit.
Beru klíče, zamykám pokoj a jdu dolů. Mým očím se naskytne pohled na tancující dav dětí a vedoucích. Charlotta tu nikde není, ale počkat.. Tamhle v rohu stojí postava v modré bundě a trekových kalhotách. Proč? Bleske mi hlavou. Ale to už jde ke mě a bere mě za ruku. Táhne mě ven a až před chalupou se zastavuje a povídá: ,, Hele chlape, nevadilo by ti jít na takový malý průzkum? Kývnu na souhlas a ona mluví dál: ,, Vylezeme na tamhletu skalku a pak ti povím co dál. A tak lezeme. Ze shora je krásný pohled na noční krajinu kde širokodaleko jediná známka civilizace je naše základna (a ta už tu myslím taky dlouho nepostojí).
,, Víš proč jsem tě sem vzala?" ptá se Charlotta. ,, To fakt netuším" odpovídám (nečekaně). ,, Abych ti řekla jak moc jsem si mi tenhle tábor pomohl zvládnout a jak jsem si ho tu s tebou užila". ,, Taky jsem si ho užil". Cítím jak ve mě stoupá adrenalin a stoprocentně musím být červený jako rajče. A pak udělám tu věc kterou jsem chtěl vždy udělat. Opatrně se k ní blížím a chytám ji za ruku. Ucítím slabý záchěv když se jí dotknu. Tak tam stojíme a díváme se do krajiny kterou ona z New Yorku a já z Miami nemůžeme nikdy z našeho okna vidět.Položí si hlavu na mé rameno. ,,Nepůjdeme už dolu? Mohli by nás začít hledat" povídám po chvilce. Bez odpovědi začne šplhat po strmější straně skalky. A pak se to stalo.... Už se chystám slézt za ní když slyším výkřik po kterém mě zamrazí na zátylku. Následuje zvuk dopadu těla na kámen. Charlotta! Spěšně seskočím na malou kamennou plošinku a pak urychleně slézám asi 50 metrů na zem, běžím za roh.. a tam vidím tu hrůzu. Charlotta leží na zádech, na noze má ošklivou ozevřenou zlomeninu a jelí obličej je k nepoznání, z břicha jí stříká krev. ,, Charlott slyšíš mě, Charlott prosím prober se.." ale ona neodpovídá.
Vedoucí i děti jsou očividně vyděšeni když vtrhnu do chalupy s brekem ,, Charlotta spadla ze skály" stačím ze sebe vypravit než omdlím a padám na zem.
Probouzím se za zvuků přistávajícího vrtulníku (v tu chvíli doufám že záchranářského) a nad sebou vidím ustaraný výraz doktora ,, To je dost že jsi se probral". ,, Kde je Charlotta, co s ní je?" .Zvedmu se ze země a všechno to vidím... Charlotta stále leží pod skálou, teď už však na nosítkách a všude kolem ní jsou lidi ze záchranky. ,, Můžu ji vidět?". Ale předem vím že to možné nebude. ,, Není při vědomí a navíc utrpěla vážnou zlomeninu pravé nohy, žeber a krční páteře". Jak to říká tak začínám zase brečet. Už jí strkají do vrtulníku když mi doktor řekne že bych se asi měl odsud ztratit. Naženou mě do mého pokoje a zamknou. Z okna vidím jak se velký rotor vrtulníku s řevem probudil k životu a odlepuje se od země. ,, Bože Charlotto prober se, já tě miluju, MILUJU!!!" křičím na celý pokoj i když vím že mě asi neslyší ale kdo ví..
Žalem a snad i vyčerpáním usínám na okenním parapetu a probouzím se až ráno kdy do pokoje přijde vedoucí a sdělí mi že Charlottu převezli do Nemocnice svatého Petra v Orlandu která jako jediná v celé Americe disponuje speciálním oddělením na léčení zlomenin krční páteře. A také mi řekne jestli bych byl tak hodný a sbalit Charlott věci, že jí je pošlou domů. A tak, se skleslým výrazem ve tváři, začnu balit její věci které na sobě tu a tam mají jeden z těch jejích nádherných kaštanových vlasů do jejihž majitelky jsem se tak bláznivě zamiloval.
S těžkým pocitem nasedám do autobusu který mě doveze do ,, normálního světa". Ale ten svět už nikdy nebude normální, né bez Charlotty. Ani nevíš jestli tě taky milovala říká mi mě podvědomí. Ale já vím že mě milovala... cítím to tam kde má být srdce ze kterého jsou momentálně jen doutnající trosky...
Vedoucí jsem řekl že jsem sbalil všechny její věci ale pravda to tak úplně nebyla. Proč? V batohu jsem si domů vezl její svetr a pár hnědými vlasy..
Ale když přijíždím na náměstí tak tam vidím stát další problém o který bych se měl zajímat....
Luke..

Na doporučení jsem začal psát jinak. Odteď budou myšlenky kurzívou, a vlastní řeč ,,v uvozovkách" Díky :) ;)