Sedlo A Hedvábí-Mount and Blade OG

III

Princezna pomalu jela na velkém bílém koni, který si vesele pohazoval hlavou a spokojeně frkal. Vedle něj krásný grošák, s pečlivou hřívou, kterou mu mohl každý jiný kůň závidět. Na něm seděl jezdec, který vypadal jako princ z dalekého východu, v nádherném obleku, modré barvy s červeným rudým pásem, a šavlí v zelené pochvě , na perlami obkládaném sedle měl luk a šípy, to vše kvalitního dřeva, ze stromu Hikora, tedy ořechovce. Jeho krátký účes s vlasy po stranách krátkými a na středu neuvěřitelně kudrnatými, na Rhodocký způsob stepních jezdců, a tak jel po boku princezny mladý jezdec, který měl oči sokola. Spolu s ním jeho věrný přítel, Wígláf, Nord, který tvrdil, že na vlastní oči viděl v dětství draka. Nordové rádi přeháněli o takovýchto věcech, a ještě více rádi se chlubily svými hrdinskými činy, a schopností vyprávět hrdinské ságy. Při takovýchto příležitostech často vyprávěli mnohé příběhy. „Princezno, chtěla by jste si poslechnout jednu z našich ság?" Wígláf byl milý člověk, a bylo poznat, že princeznu si oblíbil,ale jako jeden z mála družiníků se do ní nezamiloval říkal, že u nich doma na něj čeká jeho Síf. Jeli vedle ní. ,, Proč ne. Slyšela jsem že vy Nordové jste skvělí skaldi." „Tak vám zazpívám paní o Grendelovi!" A počal zpívat:

I žil král Hrodgar!

I postavil on síň velikou!

A tancoval tam lid Hrodgarův i král sám!

Avšak hluk probudil démona temného, z hlubin pekel přivolaného!

Ať zhyne, ať zhyne!

Grendel to byl! Grendel to byl!

A tak zpíval Wígláf, jinoch severu, a pobočník Bahešturův, píseň písní. Jeli po stepi a Wígláf jim do toho zpíval.Baheštur znal ten příběh o mocném válečníkovi, který porazí trola, a stane se králem, nikdy ale neslyšel ono pokračování. Poslouchal tedy pozorně hrdinův boj s drakem, a přitom dával pozor na step. To jim nejspíše zachránilo život. Baheštur pozorně pozoroval co se kde děje, a všiml si nepatrného pohybu ve stepi. Byl to skutečně nepatrný pohyb ve veliké dáli, avšak Baheštur už ho mnohokrát viděl v dětství, takže ho znal. Khergitský čambul, který jel pod velikým praporem a s hulány v čele. Bylo jim jasné, že o nich vědí, jelikož se rozjeli hned jejich směrem. ,,A do prdele, ti čubčí syni o nás vědí!" Wígláf shodil svou uhlazenost jako nepotřebný plášť a byl to zase ten starý Wígláf, který trhal, zabíjel a drtil kosti pouhým stiskem. ,,Běžte paní, musíme jet zpátky do tábora!" Rychle se rozjeli směrem k táboru, jenže z dálky uviděli oblaka prachu a další jezdce. „Ti parchanti se rozdělily!" Stočil koně doprava, když na něj zpoza cesty vyletěl khergita se šavlí v ruce. Náhle mu však vypadla z rukou a se strašlivým řevem dopadl na zem. 

Wígláf však nijak nezpomaloval. Zatímco Baheštur svými šípy držel jezdce z uctivé vzdálenosti, Wígláf zase ničil vše, co se ocitlo před nimi. Byl to děsivý pohled na pekelnou jízdu, kterou ten den zažila step. První jel stříbrný démon od krve, druhý barevný lučištník a třetí krásná dívka.Baheštur uklidil luk, a vzal do rukou krásnou šavli, kterou mu daroval v dětství Tiberius, a otočil se. Za ním jel starý šedivý khergita, který mu byl nějakým způsobem povědomý. Náhle mu hlavou probleskla vzpomínka, jak v dětství zachránil zakrváceného muže před smrtí, tehdy nevěděl kdo to je. Teď ho však poznal, jen si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Jeden z letících šípů zasáhl jeho koně, a spadl dolů. Wígláf, kterého postihl Berserkwangr, mezitím povraždil všechny jezdce před sebou, a tak se otočil, a rychlým skokem byl u Baheštura, přičemž schoval princeznu pod strom. Cítil neuvěřitelný vztek, vztek na ty zasraný poloopice ze stepi. Svým dlouhým ulfgungem prosekával cestu ke svému pánovi. Nebyl si jistý, že z toho vyjdou za živa, ale běžel tam, hnán touhou zabíjet, s ulfgungem v ruce rozsekl nejbližšímu muži čelist.