Ze šuplíku ven

Bylo by lepší zapomenout

Na vsi čas i život plyne tak nějak jinak. Zatímco ve městech panuje shon, změny chodí jedna za druhou a každý si hledí hlavně sám sebe a snaží se, aby se ve všem tom ruchu neztratil, v malých vesnicích jakoby se čas zastavil. Změny se tu uchytí jen velmi těžko a za důrazného nesouhlasu všech kolem. Lidé si div nehledí až do talířů a ložnic a každý, kdo jen trochu vybočí ze zajeté stopy, je buď vyvrhel anebo se postará o to, aby se na něj nikdy nezapomnělo. To se týkalo i majitele zchátralého domku na samotném kraji obce, u lesa.

„Ty, babi, pochází odtud vůbec někdo slavný?" zeptala se Marie a přehodila si tašku s babiččiným nákupem do druhé ruky. Samozřejmě mohla babičku naložit do auta a vzít ji nakoupit do supermarketu ve městě, to ale stará paní nechtěla.

Odjakživa chodila do místní Jednoty, která sice za svou dlouhou existenci několikrát změnila jméno, ale nic dalšího se už nezměnilo. Měli tu všechny základní suroviny, co lidé na vesnici, kteří si povětšinou zeleninu i maso produkovali odnepaměti doma, mohli potřebovat, ale nové nebo exotičtější zboží byste tu hledali jen stěží. A ceny byly také mnohem vyšší, než za jaké by stejný nákup pořídily ve velkém obchodě. Jenomže Mariina babička byla prostě zvyklá vždycky dělat vše tak, jak to dělala vždycky. A přes to nejel vlak. Proto Marie jezdila za ní, kdykoli měla trochu času, aby jí pomohla alespoň ty větší, těžší nákupy donést domů.

„Slavnej vpravdě asi ne. I když negativní sláva je asi taky sláva, co?" zamyslela se babička nahlas a promnula si bradu. „Buď, jak buď, je tu někdo, na koho lidi jen tak nezapomenou," dodala a odplivla si. Marie se nad tím nepozastavila. Tady bylo zvykem, že si staří lidé odplivli vždy, když chtěli zahnat zlo. Byla to jedna z mnoha místních pověr.

„Jak to myslíš?" zeptala a doufala, že se babička rozpovídá.

„Byl to ten chlap, zrůda, co bydlela v ruině v kopečku, když jdeš ke Třem kamenům," odpověděla babička a bylo vidět, že se jí do vyprávění nechce.

„Ten krajní domek? Jak jsme tam jako děti nesměli chodit?" ujistila se Marie.

„Přesně ten," přikývla babička.

„Proč jsme tam vlastně měli zákaz lézt? Vím, že jste nám jako dětem říkali, že tam straší, abyste nás odradili, ale to je přeci nesmysl, ne?" zkusila Marie vyzvídat z jiné strany.

„Víš, holčičko, ty tomu nebudeš věřit, ale skutečně tam číhá zlo. Když se na místě stane nějaká zrůdnost, je z toho místa cítit ještě po letech. Zlo nikdy nemůže úplně zmizet," zahloubala se babička a Marie byla čím dál zvědavější. Jako dítě nikdy daný zákaz neporušila, ale od kamarádů z ulice, kteří byli většími rebely než ona, slýchala, že ten dům divně vrže, a také že byl uvnitř pocákaný starou krví. Tehdy tomu ale nevěřila. Myslela si, že tam kluci doopravdy nebyli. Jenom si tohle dobře secvičili, aby udělali dojem na ni a na její kamarádky a povedlo se jim vytáhnout je na zábavu. Proto po tom taky nikdy nepátrala.

„Věřím, že zlo nikdy nemůže zmizet, ale ten dům je přeci už tolik let prázdný," vrtěla Marie hlavou. „Co pamatuji, nikdo tam nikdy nebyl."

„Ta tragédie se stala dávno před tím, než ses narodila," povzdechla si babička, které bylo jasné, že teď už to bude muset vyprávět, byť se jí do toho nechtělo. Dodnes z toho běhal mráz po zádech. „Víš, já jsem je znala. Celou rodinu, co tam bydlela."

„To mě nepřekvapuje," ušklíbla se Marie. V obci s ani ne sto obyvateli by ji spíš zarazilo, kdyby o nich babička nevěděla první poslední. Místní ženy, které se potkávaly každé ráno u Jednoty, byly spolehlivějším zdrojem informací než Google.