Ze šuplíku ven

Prodavačka snů

Bylo to tak snadné. Tak jednoduché, než se to celé zvrtlo. Vlastně se to zvrhlo. Těžko povědět, odkud začít, abyste mě pochopili a abyste mi věřili. Nejsem v jádru zlá ženská. Ale každý holt dělá, co umí. A já toho popravdě nikdy moc neuměla. Jestli jsem něco uměla, pak lhát. V tom jsem byla mistr už jako malá copatá holka. Vždycky mi papula jela a ze všeho jsem se vykroutila s podivuhodnou lehkostí.

Tohle začalo chvíli po revoluci. Chápejte, vy mladí už to nepamatujete, ale, jak jsme říkali, za komárů musel každý makat. Kdo nemakal, dřív nebo později seděl. Ale po revoluci to bylo všechno jinak. Ani mně se nechtělo dál dělat za pár šupů v místní textilce, která beztak nezkrachovala jen díky dojíždějící pětiletce. A tak mě jednou po pár skleničkách jablečného výtečného, též známého jako čůčo, napadlo, že by mě mohla celkem slušně uživit ta moje nevymáchaná pusa.

A protože jsem nikdy neměla od myšlenky, jakkoli blbé, daleko k činu, kolikrát ještě blbějšímu, pobalila jsem si svých pět švestek, kupy textilu za ty roky přeskladněného z fabriky, kde jsem dělala, ke mně do skříní, dala jsem výpověď, vyluxovala vkladní knížku a odstěhovala se na druhý konec republiky. Bylo to snadné, když jsem neměla chlapa ani děcka. A těch pár kámošek z textilky se beze mě obešlo celkem snadno. Musela jsem někam, kde mě neznali, když jsem chystala tak velkou lež.

Menší město skoro u čáry se Západem se ukázalo jako výborná volba. Našla jsem si levný kvartýr na periferii, ve starém pavlačovém domě. Dokonale zastrčený, ale zas ne mimo dosah potenciálních klientů. A ne, neměla jsem v plánu šlapat. To fakt ne. Hodlala jsem prodávat svoje rozumy, ne svoje tělo.

Typicky komunistický byt s umakartovým jádrem jsem za prachy z vkladní knížky začala svépomocně předělávat na něco, co při troše fantazie mohlo připomínat místo s velmi silnou aurou, aniž bych si byla tak docela jistá, co to ta aura je. Ale četla jsem o tom v nejmenovaném západním plátku, tak to muselo být fakt důležitý. Z obývacího pokoje jsem během pár dnů udělala přímo ukázkovou síň věšteb.

Jo, je to venku, hodlala jsem věštit. Ne, že by se s vědmami poslední dobou neroztrhl pytel, byly už i v televizi, ale kdo neriskuje, nezíská. A tak jsem do toho šla po hlavě a místní noviny mi šly na ruku.

Když jsem do nich zběžně nahlédla, zatímco jsem se jimi chystala rozleštit šmouhy na oknech, praštilo mě do oka, že shánějí astrologa pro sestavování horoskopů, které chtějí začít tisknout svým čtenářům pro zpestření. Jako na zavolanou... Lepší reklamu jsem si nemohla přát.

Vyhrabala jsem v jedné z ještě nevybalených krabic knížku o znameních zvěrokruhu, kterou jsem sehnala pod pultem ještě v době, kdy tohle vycházelo maximálně jako samizdat. Přečetla jsem si, jaká vůbec jsou znamení, od kdy do kdy je jejich čas a jaké mají charakteristiky. To abych nebyla úplně mimo.

Sedla jsem k psacímu stroji a slova mi šla od prstů sama. Paličatí lvi by si v nejbližších dnech měli dávat pozor, aby se vinou své tvrdohlavosti nedostali do zbytečných nesnází. Nejisté váhy pozor, čeká vás osudové rozhodnutí a teď bude nutné neváhat, haha... Jak říkám, šlo to samo a mělo to šťávu.

Hned další den ráno jsem se vymódila jako cikánka z cirkusu a vyrazila se svým výtvorem do novin. Zkrátím to, štěstí stálo při mně. Šéfredaktor z toho byl paf a rovnou mi nabídl smlouvu. Když jsem viděla honorář za to, že mu jednou týdně dodám podobnou kupu blábolů, málem mi spadla brada až na zem. Nechala jsem si tu sumičku pěkně zopakovat, kdybych se náhodou přeslechla. Ale bylo to tak. Za hodinu se skleničkou a cigárkem u psacího stroje jsem dostala slíbeno tolik, za kolik jsem makala v textilce celý týden jako šroub. Ihned jsem souhlasila a už si rovnala v hlavě, že se ho při nejbližší příležitosti poptám, jaké je znamení, abych mu přidělila párkrát za sebou pěknou předpověď jako poděkování. Navíc mi rovnou na ruku vysázel honorář za odevzdaný kus papíru s mými výmysly.