Ze šuplíku ven

Kejklíři

Pod veselou maskou

postavy rozbité životem

stojí před vesnickou cháskou,

měšťany, kněžím i hrabětem.

Věru skupinka podivná,

každý jiný a odjinud,

však jsou si blíž než rodina,

nepojí je krev, ale sám osud.

Na notu smuteční

nabalí veselý příběh

ženy i muži stateční,

má to vždy stejný průběh.

První stojí před diváky

malý Janek, co jen jednu ruku má,

přesto žongluje s bodáky,

jen ať se každý podívá.

Janek se usmívá,

vyhodí bodec ještě výš,

vždyť co jiného mu zbývá,

nikoho nezajímá, jaký si nosí kříž.

Marina oděná do kostýmu víly,

zatančí, jak nejlíp dokáže.

Všechny ženy hned by jí záviděly,

i když dřív nadávali jí do pakáže.

Nikdo nikdy nesmí znát,

ze které země utekla,

aby pro touhu bejlím pomáhat,

málem se na hranici pekla.

A je tu Silák, bez jména však,

z železné tyče holou rukou smyčku udělá.

Davy jásají, to máte tak,

nechtějí vědět, že je to iluze umělá.

A Silák přidá ještě pár kejklí,

trochu si pohraje se zákony přírody.

Kus plechu probodne špejlí,

peříčko samo se potopí do vody.

A potom je už na řadě

v podvečer dne zlatý hřeb.

Principál stojí na velké kládě,

na větve rozvěsí celý štos kreseb.

Celý sbor kejklířů začíná pět

píseň o lásce, krvi a boji, cestě zpět,

o hodnotách, na kterých stojí svět,

a jak to tak chodí, divák se začíná chvět.

Marina zatančí, pohybem příběhu život dodá,

Silák svými čáry napětí dotvoří,

principál zpívá dál, malý Janek z klády padá,

a lidé o tom ještě za měsíc hovoří.

Za tmy ještě jako přídavek

stará Gerta zapálí louče,

Marina tančí s náručí fialek,

ve světle plamenů hladce trávou klouže.

Silák a Janek házejí si ty pochodně,

stará Gerta motá se mezi nimi.

Marina tančí a principál, obdobně

jak včera, chlubí se jimi.

Nejsou nikde doma, žijí z ruky do úst.

Každý z nich bojí se, či dumá i když nerad,

kdy peníze dojdou a začne půst,

nebo kdy zima krutá vezme si někoho z jejich řad.

Ale jdou dál, s písní na rtu,

na notu veselou stále si hrají.

Jen se podívejte na tu partu,

jak perfektně své slzy ukrývají.

***

A/N:

Tahle básnička byla momentálním nápadem. Tak nějak se mi zjevila Marina a řekla: "Piš!" Tak jsem psala a vznikl tenhle záchvat mého básnického apendixu. Jelikož poezie u mě není nijak běžná (a většinou se rodí v těžkých bolestech), rozhodla jsem se tuhle věc vytáhnout ze šuplíku a zařadit sem, protože aby to dalo na samostatnou sbírku básniček, to by to v tom šuplíku stárlo tak přibližně nejbližších 10 let :-D

Mám ale dojem, že Marina ještě nedomluvila. Občas se mi nenápadně mihne v myšlenkách, takže je možné, že se s ní někdy v budoucnu ještě setkáme.

Básničku věnuji Andy_en, protože, jestli se nepletu, má k historickým tématům blízko. Tak snad se ti bude líbit.