Idiots Together

Postižená sestra

Mia

"Takže?" zadívala jsem se na ni. Dottie schovala svůj mobil zpět do kapsy a upřela na mě oči.

"Říkalas něco?"

"Ne, jen jsem si tak zpívala pro sebe." odsekla jsem naštvaně. "Ptám se, co chceš teď dělat." řekla jsem. Dottie se na mě vyplázla.

"Jedem do areálu!" křikla jako malé dítě, takže se po ní lidi nechápavě podívali.

"Omlouvám se, to je moje postižená sestra." řekla jsem s mírným úsměvem, chytla ji za loket a vytáhla z budovy pryč. Venku se na mě Dorothy zamračila.

"Postižená sestra, vole? Co si myslíš?" vyjela po mně.

"Moc si nevyskakuj, protože jsem starší. A o dva centimetry vyšší." dodala jsem s úšklebkem. Dorothy si jenom něco zamumlala pod nos a pak se vydala směrem k autobusovému stanovišti.

"To pojedeme jako socky busem?" houkla jsem na ni.

"To máš za to, že o mě tvrdíš, že jsem postižená!" zahulákala na mě a pak přidala do kroku. Jen ztěžka jsem za ní klopýtala s mým velkým plným kufrem. Měla jsem vypláznutý jazyk, abych se na cestu soustředila a nespadla z chodníku dolů, zatímco všichni kolem mě zaujatě pozorovali.

Teď jsem já vypadala jako postižená sestra.

Došla jsem až k Dottie, která svírala mobil v ruce a něčemu se pochechtávala.

"Co tam máš?" houkla jsem na ni a celá zrudla, když mi obrazovku ukázala.

"Ty kriple!" zakřičela jsem na ni a chtěla jí telefon sebrat, ale ona se jen uculila a odskočila pryč.

"Já mám na svůj ksicht autorský práva a nemáš dovolený jen tak mě nahrávat, jak jdu a ještě to posílat na SnapChat." zabručela jsem naštvaně a založila si ruce trucovitě na hrudi.

"No tak, promiň, Mio. Já ti koupím jednorožce." zamumlala chlácholivě.

"Seru ti na jednorožce! Já chci Jinxxe v životní velikosti!" odbyla jsem ji.

"Jako myslíš takového toho nalepovacího na stěnu?" optala se, ale já jen zavrtěla hlavou.

"Na co mi asi bude placatej a ještě nalepenej na stěně?" zahučela jsem. Dorothy se začala smát.

"Tak já ti ho na Warped tour unesu a ty si ho odvezeš do Finska v kufru, jo?"nadhodila a pak ke mě natáhla ruku. Stiskla jsem ji a souhlasně přikývla.

"Tak platí." řekla jsem a ona jen vážně přikývla. obě jsme skoro odskočily, když se zničehonic v zatáčce vynořil autobus a vylekal nás svým příjezdem. Musely jsme opravdu vypadat jako mentálně nemocné, ale nám to bylo jedno. Já jsem chytila do ruky svůj kufr, který byl těžký jako kráva a vlezla dovnitř, za mými zády Dottie. Posadila jsem se na první volné místo a pohlédla na ni, která se štrachala hned za mnou.

"Hele a Dorothy? Myslíš, že když dáš krávě sníst čokoládu, že mi nadojí kakao?" zamrkala jsme na ni. Dorothy se na mě notnou chvíli jen tak dívala, než jí všechna slova došla a ona se začala smát.

"Proč se bavím s takovým dementem?" zeptala se mě.

"Protože jsi taky dement." odpověděla jsem s úsměvem na tváři.

Když jsme dorazili před areál, kde se to už hemžilo lidma,doslova jsem poskakovala nedočkavostí. Dorothy si mě jen přeměřila pohledem, ale neřekla nic,jen stiskla svoje věci a přidala do kroku.

Vyšlapovaly jsme si to mezi lidmi, securiťákům ukázaly lístky a pak konečně vstoupily do areálu. Ještě nehrála žádná hudba, ale já věděla, že to každou chvíli přijde. Vešly jsme do cihlového domu, kde měla být recepce, abychom se zapsaly a přidělili nám nějakou chatku. Na stavění stanu jsme si netroufly.

"Dobrý den, dívky." řekla žena za pultem. Přišly jsem až k ní.

"Vaše jména?" zeptala se.

"Dorothy Walker."

"Mia Ilmarinen."

"To je švédsky?" vykulila na mě oči. Stiskla jsem zuby a napočítala do pěti.

"Ne, finsky." odvětila jsem s rádoby milým úsměvem. Paní přikývla a dala se do psaní něčeho na papír, který nám pak podala, abychom se jí podepsaly. Následně nám přidělila klíček s instrukcemi, jak se dostaneme k naší chatce a my se sebevědomě vydaly daným směrem.

"Mě by jen zajímalo..." začala Dottie, ale její slova byla přehlušena křikem, když se zhroutila na nějakého vysokého kluka. Já naráz ztratila půdu pod nohama a ohlédla se na zachránce, který mě zachytil. Daní kluci nebyli nikdo jiní než nějací dlouhovlasí metalisti ověšení řetězy a my jen polkly.

"Promiň, nějak jsem tě neviděla." řekla jsem tiše, zatímco Dorothy vstávala ze země a omlouvala se klukovi, kterého porazila a strhla ho tak s sebou na trávník. Oba se zasmáli, až ukázala bílé zuby.

"To je v pohodě." prohlásili.

"Jak se jmenujete, holky?" optali se nás.

"Já jsem Dorothy a tohle je Mia." představila nás. Kluci se zazubili a pak nám každý z nich stiskl ruku.

"Já jsem Mike."

"A já Sam." představili se. Už jsme nebyly tak vyjukané, takže jsme se na ně zvládly normálně usmát a pozdravit.

"Tak snad se ještě uvidíme, hoky." mrknul Mike.

"Zatím." odvětil Sam a pak se oba vydali pryč. Ještě jsme se na ně s Dottie otočily, hromadě zaslintaly a pak se vydaly ve směru naše chatka.

-----

Hei! :D

Tak vás opět vítám u další kapitoly, snad se líbila. :)

-

"Život je na hovno. Ale furt je to život." -Mia Moon