Marky one shots

A miloval bys mě, i kdybych byla žížala?

Probudila jsem se na své hroudě hlíny a rozhlédla se kolem sebe. Hmmm dneska je hezky vlhko a mokro, to bude príma den! Začala jsem se plazit se záminkou najít něco k snědku. I když mám svoji hroudu ráda, je celkem na hovno. Je uprostřed ničeho a je tady jenom bahno a žádný listy a jídlo. Prostě nic!

Najednou jsem spatřila místo plné trávy, kytiček a stromů. Prostě ráj! Hned jsem se tam vydala nejrychleji, co jsem se jen mohla plazit. Byla to celkem fuška a v cestě jsem měla nějaké mříže, ale ty mě nezastaví! Spadla jsem do trávy a už jsem se chtěla pustit do mé hostiny, když tu najednou jsem vzlétla do vzduchu. Počkat, já zvlétla?

"JIRKO! NAŠLA JSEM ŽÍŽALU! DÁME JI SLEPICÍM!" řeklo nějaké obrovské blonďaté monstrum a někam se mnou šlo. V dáli se objevily slepice a já věděla, co mě čeká. Ne! Já nechci být sežraná slepicí! Přišel k nám ještě jeden větší obr a podíval se na mě. Jen jsem tam tak bezbranně visela ve vzduchu a koukala na toho obra.

"Štěpo, dej mi ji!" řekl a sáhl po mně, ale já byla odtažena. "Co to děláš? Já ji našla! Já ji chci dát slepicím!" řeklo to blonďaté stvoření a běžela se mnou pryč. Ten druhý se za námi rozeběhl: "Štěpo! Dej mi tu žížalu! Dělej!" Najednou jsem byla vytrhnuta ze spárů toho stvoření a teď mě držel ten druhý obr. "Příště dělej, co ti říkám." řeklo to monstrum, které mě drželo a neslo mě od slepic pryč. To druhé monstrum se rozbrečelo a běželo pryč: "MAMI! JIRKA MI SEBRAL ŽÍŽALU!"

Vím, že jsem o obou řekla, že to jsou monstra, ale v ruce tohoto obra jsem se cítila tak zvláštně bezpečně. Nedokážu ten pocit popsat, ale nebyla jsem si teď jistá, že ten, kdo mě drží, je monstrum. Navíc je ke mně tak něžný.

Vešli jsme do nějaké budovy a byla jsem hozena do nějaké skleněné vitríny. Podívala jsem se z ní ven a byla jsem tváří v tvář s tím obrem. Podíval se na mě tak divně a najednou zrudnul: "Eh, tohle je divný." Zmateně jsem se na něj podívala a on si mě prohlédl. Pod jeho pohledem jsem se cítila úplně nahá. Moment, vlastně ne jenom cítila...

"Jmenuju se Jirka, a ty?" usmál se na mě a já se na něj divně podívala. Borče, jsem žížala, já mluvit neumím. Chvilku na mě tak blbě čuměl a pak se bouchl dlaní do čela: "Já jsem debil!" Zasmála jsem se a on vypadal, že přemýšlí. "Počkej tady. Mám nápad!" řekl z ničeho nic a odešel.

Rozhodla jsem se tento čas využít a porozhlédnout se po mém novém příbytku. Byla zde voda, kousky nějakých lístků a- NENE! Je tady moje vlastní hrouda! Rychle jsem na ni vylezla a udělala si pohodlí. Wow! Tahle je mnohem lepší, než moje původní. Jsem v sedmém nebi.

Po chvíli vešel Jirka zpátky do pokoje a přinesl s sebou papír a hlínu. Co s tím chce dělat? Položil papír na stůl a nasypal na něj hlínu. Z ničeho nic mě zvedl a položil na levou stranu papíru. "Tak. Teď mi můžeš svoje jméno napsat!" usmál se na mě a já se usmála na něj. Začala jsem psát svým krásným psacím písmem a on mě pozoroval.

Když jsem byla hotová, přečetl si papír a usmál se: "Aha! Tak ty jsi Markéta. To je velice krásné jméno." Celá jsem zčervenala a on mě vrátil zpátky do mé vitríny. Jirka se podrbal za krkem a nesměle se na mě podíval: "Vím, že to zní divně, ale rád bych tě víc poznal. Vadilo by ti se mnou zůstat?" Usmála jsem se na něj a zakroutila hlavou. Tohle bude fajn. S ním to bude fajn.

—————————————

Bydlím už s Jirkou pár měsíců a hodně jsme se sblížili. Nevím sice, jak on, ale myslím si, že ho miluju. Ale on mě milovat nemůže a ani mě určitě nemiluje. Je to přece člověk a já jsem jen pouhá žížala.

Ležela jsem Jirkovi na hrudníku a ten se na mě podíval: "Hele, Markét, co bys řekla dneska na společnou večeři?" Široce jsem se na něj usmála a přikývla. "Výborně! Tak dneska v sedm buď připravená!" řekl mi nadšeně a začal se chystat.