Marky one shots

Ano, pane

"Petříková..."

"Petříková."

"PETŘÍKOVÁ!"

"Co? Co se děje?" zvedla jsem hlavu z lavice, kde se pode mnou za tu dobu udělala louže slin. Rychle jsem ji utřela a koutek své pusy taky. Podívala jsem se, kdo na mě mluvil, a byl to učitel Štros. Sakra. "Petříková, co jste večer dělala, že tady musíte tak nutně spát a vyrušovat mi vyučování?" zvedl jedno obočí a zeptal se mě mezitím, co se celá třída začala smát.

"Omlouvám se," řekla jsem tiše, "už se to nebude opakovat." "To doufám. Pokračujeme." řekl pan Štros a otočil se zpátky k tabuli. Káťa, má spolusedící, se ke mně naklonila: "Hehe! Málem si měla průser." "Buď zticha, Kateřino!" houkla jsem po ní a pan Štros se opět otočil. "Poslední varování, Petříková." řekl chladným hlasem a já přikývla.

Když se znova otočil, měla Káťa problém udržet smích. Šeptem jsem jí řekla: "Já ti říkám, je na mě zasedlej!" Káťa se na mě vtipně podívala: "Ještě aby ne, když vyrušuješ, Petříková." "Vždyť ty jseš hlučnější než já!" špitla jsem na ní a ona pokrčila rameny. "No Jo, ale já mám aspoň dobrý známky, takže se to ztratí. Kdyby ses tý chemii aspoň trošku věnovala, možná bys to taky pochopila." řekla Káťa a začala se houpat na židli.

Podívala jsem se na ni znuděně: "Chemii? Jako vážně? I kdybych se snažila, tak ji stejně nikdy pochopit nemůžu." Káťa mě poklepala po zádech a já si otevřela sešit a začala do něj kreslit. Když mi nejde chemie, tak se aspoň můžu soustředit na jiné věci a rozvíjet se v nich. Navíc k čemu budu někdy potřebovat chemii?

"Mám pro vás opravené písemky z minulého týdne, tak je pojďte někdo rozdat." řekl učitel Štros a Káťa hned vyběhla a vzala všechny papíry pro sebe. Je to pěkná vlezdoprdele, ale i tak ji mám ráda. Hlavně jsme kamarádky už strašně dlouho. Káťa začala rozdávat písemky, během čehož běhala z jedné strany třídy na druhou. Najednou se zarazila, podívala se na mě a ušklíbla se. Vyrazila ke mně významný krokem a zastavila se přede mnou.

"Petříková! Takhle to nepůjde! To vidím na komisionálky nebo reparát." řekla hlasem podobným hlasu učitele Štrose a já na ni udělala obličej a vytrhla ji papír z ruky. Káťa zvedla ruce na obranu do vzduchu a pokračovala v rozdávání. Podívala jsem se na svoji písemku a viděla tam velkou červenou pětku. Ale no tak! To nemůže být pravda! Tolik hodin jsem nad tím strávila a i tak za pět?

Rozhlédla jsem se po třídě a viděla, jak mají všichni ostatní alespoň čtyřku. Super. Takže jsem nejhorší ze třídy. Může se ještě něco dneska posrat? Můj pohled zavadil o postavu pane Štrose a všimla jsem si, jak se na mě intenzivně dívá. Zarazila jsem se a rychle jsem uhnula pohledem. Cítila jsem, jak se mi červenají tváře. Co se to sakra děje?

Káťa se vrátila a sedla si vedle mě. "Koukej! Mám jedničku!" vyplázla na mě jazyk a já prokroutila oči. "A víš, že mě to ani nepřekvapuje? Šprtko." zašeptala jsem poslední slovo, ale i tak ho Káťa slyšela. Nasupila se a podívala se na mě uraženě: "Hele! Aspoň nepropadám." Bolelo to slyšet, ale měla pravdu. Z frustrace a ze zoufalosti jsem bouchla hlavou do stolu a zůstala tak. Ale pořád jsem cítila takový divný pocit. Jakoby se na mě někdo koukal.

Zbytek hodiny se strašně táhnul a já buď spala, koukala z okna, povídala si s Káťou a nebo kreslila. Dávat pozor po tom posledním fiasku se známkami? Ani náhodou! Tohle je poslední hodina dne a dneska je pátek, takže to znamená, že potom jdeme domů! Konečně! Pořád jsem se koukala na hodiny a počítala sekundy, až zazvoní a já budu moc odejít. Pan Štros se taky poměrně často koukal na čas, ale nedávala jsem tomu moc pozornosti.