Druhá šance

Minulost

Dneska je mi patnáct let. Je to věk, kdy můžu mít legálně sex. Teda ne, že bych ho v blízké době měla mít, protože člověk, který by mi za to stál, o to nestojí. Takže si musím počkat na někoho, kdo za to stát bude.

Taky jsem o rok blíž odchodu z domu. Už jenom tři roky a budu dospělá. A rodiče nade mnou nebudou mít moc.

Ležím v posteli, protože je víkend a můžu lenošit. Je neděle. Nemám ani trénink, což znamená, že můžu oslavit narozeniny tak, jak chci.

Kolem deváté hodiny ráno, zatímco ležím v posteli, uslyším zvonek. Dům se naplní hlukem. Dupot, mužské hlasy a smích. Čím déle čekám, snažící se odhalit, kdo to může být, tím blíž se přibližují. Až se dveře otevřou.

"Anča má narozeniny. My máme přání jediný. Štěstí, zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví. Hlavně to zdraví," rozezpívají se. Položím telefon vedle sebe a sednu si.

Když dozpívají, zatleskám a zapištím. Kluci se nahrnou do pokoje. Láďa a David, s Matějem v zádech. Moji oblíbení muži.

"Děkuju," řeknu, přebírající si talíř s dortem. Je to Krtkův dort. Nic jiného by ani nezvládli upéct. Na druhou stranu je hezký, že se o to aspoň snažili.

"Něco si přej," dřepne si k posteli Láďa. Zavřu oči a sfouknu svíčky.

Kéž bych tu zůstala.

Kéž bych se nemusela stěhovat.

Kéž bych mohla žít dál v Rosicích.

To je moje přání.

"Co sis přála?" zeptá se David.

"To říct nemůžu, pak by to už nebylo tajný přání," mrknu na něj.

"Hele jestli mě tak moc potřebuješ a chceš, stačí říct. Nemusíš si mě přát," udělá si ze mě srandu. David má o sobě moc velký mínění. Ale líbí se mi, že i když ví, že jsem do Ládi zamilovaná, pokračuje v něm. Dělá, jakoby bylo vše stejné, i když není. Ne, pro něj.

"Já vím, co si přála. Budu si to přát v dubnu. Třeba zvýšíme šance, že se to přání splní," věnuje mi úsměv a pohladí mě po ruce.

S kluky si dám dort rovnou k snídani. Mamka mě výjimečně nechá jíst v pokoji, ale jenom proto, že mám narozeniny.

Ten dort je překvapivě dobrý. Je mi jasný, že ho z půlky dělala mamka jednoho z nich, pravděpodobně Láďova mamka, ale jsem ráda, že si vzpomněli. I kdyby byl z pytlíku nebo koupený, byla bych vděčná.

"Vstávat a jde se ven," rozhodnou sborově kluci po asi hodině a půl nic nedělání.

"Kam?" zděsím se.

"Překvapení. Vezmi si něco teplejšího a sportovního," zahlásí, zvedající se ze země. "Počkáme dole," řekne Láďa a z pokoje zmizí.

Vzhledem k tomu, že nemám tušení, co nás čeká, vezmu si elasťáky černé barvy a mikinu stejné barvy. Nerada bych si zničila oblečení, v případě, že mě ty blázni vezmou někam, kde bude špína a bahno.

V historii mých narozenin vždycky vymyslí nějaké překvapení. Už to byl aquapark, koncert Kabátů, výlet do ZOO, stanování, zkrátka pokaždé je to různé. Díky nim mám narozeniny extrémně ráda.

Se spěchem si vyčistím zuby a učešu se, aby na mě kluci dlouho nečekali.

Dole mi dá Láďa šátek přes oči a odvede mě, společně s Davidem do auta. Jedeme dobu, jíž nejsem schopná určit. Nemám moc pojem o čase. Místo toho si povídám s kluky, snažící se z nich něco dostat, jenže je to bez šance.