Druhá šance

Minulost

Ráno se vzbudím s příjemným pocitem. Nežiju pod ničí střechou. Nemusím nikoho respektovat. Nikdo na mě nekřičí. Možná jsem v lese, ale i tak jsem v bezpečí.

Ze stanu vylezu, abych se protáhla. Jdu k potoku, který šumí kousek ode mě a napiju se z něj. Kousek odtud je vodopád. Taky jsme se tam byli podívat.

Je zvláštní nemít telefon, tablet ani televizi. Přijdu si, jakoby mi mělo něco utéct. Na druhou stranu, je tu takový klid, že mám pocit, že se můžu nadechnout a prostě být.

Docela by mě zajímalo, jestli mě rodiče hledají. Hledá mě policie? Hledá mě Láďa? Touhle dobou by měl být ve škole. Slíbila jsem mu, že se uvidíme. Bude z toho špatný. Měla bych dodržet, co jsem slíbila.

V potoce, dokonce vidím, jak plavou rybky. Nevím, jak se jmenují, ale jsou hezké. Stříbrné.

Vrátím se zpět do stanu, kde si vyndám rohlík, abych se mohla nasnídat. Klidně takhle budu žít. Jenom, když nebudu muset být v Americe.

Užívám si, že nemusím nic. Nemusím dělat úkoly, s nikým nemusím komunikovat a procházím se po lese. Koukám na rybky v potoce. Poslouchám, jak nádherně voda zní. Škoda, že jsem si nevzala prut. Mohla bych tu tak žít do nekonečna.

Odpoledne trávím stavěním domečku pro zvířátka. Dřevěné stěny, střecha, podepřená klacíky, aby nespadla. A přes dřevo dám mech, aby to vypadalo lépe. Mám z toho radost. Upřímnou radost.

Jak stavím, uslyším v dálce něčí hlas. Leknu se. Co když je to policie? Hledala by mě tady? Rozhlédnu se, ale rojnici nevidím. Místo toho slyším svoje jméno.

"Aničko," někdo volá v dálce. Děsím se toho, že je to někdo z rodičů. Zabijí mě. Možná by mě měla najít spíš policie.

Schovám se za strom, doufající, že si mě a stanu nikdo nevšimne.

"Červenko," křičí mým směrem ten, na něhož jsem dneska myslela celý den. Neví, že tu jsem, ale jde směrem ke mně. Hledá to míso, kde jsme spolu tenkrát stanovali. Chvíli přemýšlím, jestli se mám ozvat. Vím, že pokud mě najde, budu se muset vrátit. Jenže nechat ho vystrašeného? To nemůžu.

"Červenka přijímá, přepínám," zavolám na něj a sleduju, jak nadskočí. Okamžitě se mě snaží najít a když se mu to povede, rozeběhne se ke mně tak rychle, jak může. Vypadá, že prožívá infarkt. Skočí mi kolem krku a pevně mě stiskne.

"Andulo, co tě to napadlo?Víš jak jsem se bál? Že si zdrhla a neřekla mi ani ahoj? Málem jsem umřel strachy," tiskne mě pevně víc a víc k sobě. Hladím ho po zádech, abych ho aspoň trochu uklidnila. "Bál jsem se, že se ti něco stalo. Už mi to nikdy nedělej, rozumíš?" zvedne hlas.

"Neudělám, neboj," slíbím mu. "Moc se omlouvám, ale já už s tátou prostě nedokážu být. Kdykoliv se na něj podívám, vím, že se budu stěhovat. A strašně mě to ničí," přiznám, snažící se nerozbrečet.

"Hledají tě celý Rosice a Brno. Policie v celé republice kontroluje zrzavý holky, aby tě našli. Táta tě zabije," podává mi hlášení o tom, co se děje v civilizaci.

"Je mi to jedno. Mně už je všechno jedno. Já chcu zůstat tady," pustím ho, abych si mohla otřít slzy.

"Tady v lese? To se z tebe stane bezdomovec?" zvedne obočí.

"Bude ze mě lesodomovec. Koukej. Mám kde spát. V potoce si ulovím ryby a vodu s získám v potoku. Nic mi nechybí," usměju se pyšně.

"Umrzneš tu," podotkne.