Druhá šance

Minulost

Pro Láďu nastává den D. Teda, spíše den P.

Přijímací zkoušky.

Nervózně jí snídani, kterou ho donutila jíst jeho máma. Je s nervy docela v háji. Nediviím se mu. Výsledek jednoho testu ovlivní jeho život.

"Za deset minut odjezd," konstatuje jeho mamka, prohlížející si hodinky.

Sleduju Láďu, jak nervózně kouká na stůl. Nemluví. Vedla bych s ním nějaký rozhovor, ale vím, že o to stát nebude. A tak stojím mezi futry, čekající až pojedeme do Brna.

Rozhodla jsem se s Láďou jet. Původně jsem měla balit do Ameriky. Musím dát věci do kufrů, aby stihly odletět a dorazit do mého nového domova. I když je diskutabilní, jestli to můj nový domov bude.

Doma je, kde jsem šťastná. Kde mám lidi, co miluju. A to Amerika nikdy nebude. Možná si tam zamiluju hamburgery nebo moře, které budeme mít před domem. Jenže já bych radši byla na přehradě než v moři. Z bezpečnostních důvodů. Nesežere mě tam žralok.

S Láďou si sedneme dozadu do auta, připoutáme se a cítíme, jak se auto rozjede.

Vím, že to zvládne. On není hloupý. Z kluků je ten nejchytřejší, aspoň v mých očích. Teda ještě chytřejší je Dan, ale jde na gymnázium, teda chce jít. Proto ho s nimi neporovnávám.

Láďa je až nezvykle ticho. Kouká z okénka ven. Láme mi to srdce. Tak ráda bych to vzala na sebe, abych ho takhle nemusela vidět, jenže to není možné.

Chytím ho za ruku, čímž si získám jeho pozornost. Věnuju mu lehký úsměv, on mně taky. Není to však ten úsměv, který na něm mám tak ráda. Ten co mě rozesměje. Tohle je spíš úsměv, který se mě snaží přesvědčit, abych byla v klidu, jenže to já nedokážu být, když mu jde o další roky života.

"Máš všechno? Tužky, propisky, pravítka?" ujišťuju se, protože toho mám plný batoh, kdyby náhodou měl Láďa problém.

"Neboj, mám všechno. Máma už se dneska desetkrát ujišťovala," podotkne otráveně. "Nemůžeme mluvit o něčem jiném? Poslední dny neřešíme nic jiného" požádá mě a já kývnu. Pokud je to něco, co si přeje, udělám to pro něj.

"Tak můžeme mluvit o tom, že se tady pánovi asi podaří vyhrát Moravskoslezskou ligu se Zbrojovkou," připomenu mu krásnou zprávu. Blížíme se do finále. Poslední zápas se blíží bleskovou rychlostí a já bych ráda, aby čas zpomalil.

Na chvíli jsem byla v klidu. Měla jsem pocit, že je to daleko. Tak jako to říkal Láďa. Doufala jsem, že se to třeba změní a my tu zůstaneme. Jenže krabice se balí. Odlétají. A já sleduju, jak dny běží. Pomalu mi dochází, že je to realita. A já se s tím musím smířit.

Co když na něj zapomenu? Nemyslím na to, co jsme zažili. Na to nezapomenu nikdy. Co když zapomenu, jak vypadá. Jaké má oči. Jak se směje. Jak příjemný je jeho objetí. Jaký je jeho dotyk.

Co budu dělat, když zapomenu? Neumím si to představit. Jenže za měsíc, za rok, možná za dva třeba zjistím, že už nevím. A to bude dost pravděpodobně ten den, kdy ve mně umře půlka mě. Protože Láďa je půlka mě.

Období školky si tolik nepamatuju, i když si vybavuju den, kdy jsem ho potkala. Teda hlavně si pamatuju jeho. Byl jiný než já. Byla jsem klidná a od rodičů vedená k určitému chování. Jenže Láďa byl uragán. Byl pro každou špatnost. Ale nikdy nebyl zlý. A tak jako já do jeho života vnášela mozek a rozum, on do mého vnáší srdce a emoce.

Nebýt jeho, nebyla bych taková, jaká jsem. Láďa mě dokázal oťukat a někdy i trochu obouchat. Nemyslím fyzicky, to dokázalo bruslení. On to dokázal mentálně. A za to jsem mu vděčná.