Všechno byl opar, upřímně jsem nedokázal říct, co právě teď cítím, bylo to, jako kdyby mé tělo srazil náklaďák a já jsem byla stále nějak celá v jednom kuse a právě se probouzela z traumatu. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřela oči, váha mých víček mě prosila, abych je nechala zavřená a jen dále spala. Když se otevřeli, chvíli mi trvalo, než jsem se na cokoli soustředila, a první věcí bylo staré slabé světlo na střeše, které místnost téměř neosvětlovalo.
"Ach můj bože, ona se probouzí." Šepot mi naplnil uši z místnosti, ve které jsem byla, a ani jsem sebou necukla, protože jsem se v tuto chvíli příliš bála pohnout svalem.
"Uhhh." Zasténala jsem bolestí, když jsem začala pomalu přesouvat krk na svou stranu a spočinula očima na ženě, která vypadala, že jí je něco přes 20 let, s obličejem nalíčeným a dost oblečením, aby si udržela bradavky v teple.
"Kdo jsi?" Zaskřehotala jsem, můj hlas byl tak drsný a chraplavý, protože jsem ho nepoužívala.
"Uklidni se, prožila jsi nějaké trauma." Sklonila se teď vedle mě a položila mi pěstěnou ruku na rameno.
"Kde jsem?"
"Jsi někde v bezpečí miláčku, neboj se, byla jsi v kómatu, znáš své jméno?"
Srdce se mi v hrudi začalo zrychlovat a cítila jsem, jak se mi vzadu v krku začíná tvořit knedlík, jak se ke mně všechno vrací. Byla jsem v nemocnici, vzali mě tam poté, co mě Frank několikrát bodl. Všechno bylo rozmazané, když jsem se snažila znovu shromáždit vše, co jsem měla v mysli. Opravdu se to všechno stalo, nebo to byl jen opravdu zlý sen?
"Tohle je nemocnice?" Zachroptěla jsem, když jsem se začala zvedat z postele.
"Páni, ještě si nesedejte." naléhala a snažila se mi v tom zabránit.
Ignorovala jsem její prosbu a odstrčila její ruce pryč. "Kde to jsem?" zeptala jsem se a můj hlas ted stoupal, když mě začala naplňovat panika.
Vtom mě to najednou zasáhlo...Tome.
~Tam stál ve dveřích s tím nejděsivějším výrazem ve tváři. Jaký jsem kdy viděla. "Slez z ní!" Slyšela jsem ho křičet... Tom byl nade mnou a snažil se mě chytit. Mluvil na mě, ale nic z toho, co říkal, neprošlo. Zvedl mě ze země a vynesl z pokoje. Připadalo mi to jako nejdelší cesta do nemocnice v mém životě, nakonec jsem neměla ponětí, kde jsem a co dělám...jen jsem věděla, že mě Tom udrží v bezpečí.~
"Tome!" Tiše jsem zavolala jeho jméno a můj hlas se mi zadrhl v krku. "Kde je? Kde je Tom?" Když jsem se vrávorala z postele, zvýšila jsem na ženu hlas.
Měla jsem pocit, jako by se knedlík v mém krku jen zvětšoval a zvětšoval a srdce mi ted' bilo jako o závod, zatímco jsem se začala silně potit.
"Tome? Kdo je Tom?" zeptala se žena, když teď vstávala z mé postele.
Přehodila jsem si nohy přes okraj postele a pokusila se postavit na nohy, ale vydala jsem bolestivý výkřik a spadla jsem zpátky na matraci.
"Buď opatrná." Řekla, když se teď ode mě držela dál.
Podívala jsem se na ni, v mých modrých potřísněných očích byla úplná agónie. "Potřebuji ho, prosím, řekni mi, že je tady, prosím, řekni mi, že mě nezanechal." Nechala jsem své slzy stékat po mých růžových tvářích a neztratila jsem oční kontakt s dívkou, když na mě zmateně zírala.
"Nevím, o koho jde." Její oči prozrazovaly, jak byla z mých slov zmatená.
"Tome!" Zavřela jsem oči a svírala přikrývky v dlaních, když jsem každým coulem své bytosti vykřikovala jeho jméno.
Žena sebou šokovaně trhla, když se náhle dveře do pokoje otevřely a já jsem pozorovala, jak dovnitř vchází vysoký tmavý muž s drobným úsměvem, který se mu na tváři škubnul, když místnost naplnilo tiché zachichotání.
"Ach zlato...neplač." Šel ke mně a já se před jeho ohromující přítomností prohnula dozadu.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se s jedem v hlase, když jsem pozorně sledovala jeho pohyby.
Zůstal stát na nohou a jen se přesunul, aby si zastrčil své dlouhé tmavé vlasy za jedno ucho.
Jeho poslední tři slova mi připadala, jako bych právě dostala pěstí do hrudi. "Nevěřím ti, Tom nemůže být mrtvý." Vrtěla jsem hlavou ze strany na stranu a ani jednou jsem neztratila oční kontakt s mužem "Lžeš!" křičela jsem na něj.
Znovu se uchechtl a nechal svůj poloviční úsměv rozprostřený po jeho tváři. "Slibuji ti, že nelžu." Ohlédl se za sebe a luskl prsty. Do místnosti vešel další muž s novinami v ruce. "Vidíte, za posledních 6 měsíců jste toho hodně promeškala. Věřím, že nejen Tom Kaulitz je mrtvý, ale také Taylor Vatore." Hodil na mě papíry a já se podívala jinam, abych se odtrhla od jeho obličeje.
Podívala jsem se dolů na papíry rozvalené na mém klíně a zalapala jsem po dechu při prvním titulku „Neznámý člen gangu Tom Kaulitz zastřelen po vražedném řádění".
Popadla jsem noviny a začala číst: Tom Kaulitz spáchal sebevraždu dnes v nemocnici Ohiyomi kolem 1:00 v Tokiu poté, co v nemocnici zabil mnoho občanů. Po smrti Taylor Vatore na operačním stole se Tom domníval, že se rozzuřil a zabil několik stojících střelnými ranami. Taylor Vatore bylo 22 let a věřilo se, že byla součástí notoricky známého gangu, když zemřela, příčinou smrti byly četné bodné rány do žaludku, hrudníku a břicha.
Papíry se teď třásly, když jsem je pevně sevřela.
„Dovolte mi, abych vám to vysvětlil, vy, má drahá, jste pro mě velmi důležitá, protože jste byli jedinou věcí, kterou jsme byli schopni použít, abychom se dostali k Tomu Kaulitzovi, vidíte, že je na mém radaru už nějakou dobu a po tom všem SHITU, které způsoboval v Tokiu s Kalem a jeho gangem Věděl jsem, že musím zasáhnout, a netrvalo dlouho a moje dívka Kristina zjistila, že ty jsi ten, kdo způsobil, že je ten muž tak zatraceně nedbalý, takže jsem musel. Teď osobně Frank zašel s tím bodným incidentem trochu příliš daleko, ale bylo to přesně to, co jsme potřebovali, odvrátit Toma natolik dobře, abychom ho vytáhli. Vidíte, ty bodné rány, které vám zanechaly několik pěkných jizev po celém těle nebylo to, co tě doopravdy zabilo. To, co tě zabilo, bylo naše sérum, které jsme vytvořili tady v naší laboratoři, sérum, které zastaví tlukot srdce na více než hodinu, takže Tom uvěřil, že jsi zemřela na bodné rány. plánovali, že moji muži odvedou Toma, ale z toho, co policie říkala, že to Tom za ně udělal, mu vystřelil mozek přímo na podlaze nemocnice."
"Ne!" Zakřičela jsem: "To by neudělal! H-on není tak hloupý, aby věděl, že se děje něco jiného!" Roztrhla jsem papíry a nechala rozdrcené zbytky ležet u mých nohou.
Muž se začal smát.
Zírala jsem na něj a nespouštěla oči z jeho, když jsem na něj střílela dýkami.
"Já vím, je to těžké polykat, ale posledních 6 měsíců jsi byla v indukovaném kómatu kvůli traumatu, kterým tvé tělo prošlo bodnými ranami a sérem, takže se máš ještě hodně co učit. Jsi stále slabá, ale uvidím tě znovu za pár dní, až se pořádně uzdravíš." Ted' se ode mě odvrátil a vyšel ze dveří, kde jsem ho slyšela mluvit s ženou, která byla v místnosti, jednou předtím: "Vstaň a chod, chci, aby byla připravená do čtvrtka." A s tím odešel.
