Naučit se přizpůsobit bylo těžké, byla to opět jedna z nejtěžších věcí, které jsem musela udělat. Bylo to pár týdnů a ještě ani jednou mě nepustili z tohoto bohem zapomenutého místa. Teď jsem se mohla volně toulat po panství, ale vždy mě musel doprovázet jeden z Romanových mužů, který mě neustále sledoval. Většinu času jsem strávila křikem, pláčem a proklínáním světa za to, že mě zavrhl do takového života, ale bez ohledu na to, jak moc jsem křičela a plakala, nic se nezměnilo. Opět jsem se musela přizpůsobit svému okolí a když člověk nemá moc vůle žít, je těžké v tom pokračovat každý den.
Dnes to bude jiné, dnes jsem musela pracovat pro Romana, musela jsem si začít vydělávat a to znamenalo, že jsem se musela chovat. Ještě jsem nevěděla, jakou práci pro něj budu muset udělat, ale věděla jsem, že v obou případech mě to nebude bavit a že se budu muset ze všech sil snažit to vystát a pokračovat, abych mohla mít šanci se odtud dostat. Věděla jsem, že Tom je pryč, ale to neznamenalo, že Bill byl, Bill byl určitě stále naživu. Jsem si jistá, že mě pravděpodobně nenáviděl, byla jsem důvodem, proč ztratil svého bratra, ale z nějakého důvodu jsem cítila jedinou naději, že se k němu vrátím a znovu nějak pocítím spojení s Tomem tím, že uvidím jeho dvojče. Věděla jsem, že je to hloupé, ale teď jsem chtěla jen obmotat Billa rukama a na vteřinu předstírat, že to byl opravdu Tom, kdo mě pevně držel na hrudi.
Dosud jsem věděla jen to, že jsem v Praze. Byla jsem daleko od domova, ale byla jsem odhodlaná najít cestu zpět do Tokia, ať to stojí, co to stojí. Snažila jsem se Angel přesvědčit, aby šla se mnou, aby se mnou utekla, ale ona prostě odmítla, žila tímto životem skoro deset let a nedělala nic jiného než to, vzhlédla k Romanovi, on ji nakrmil, oblékl ji a dal jí střechu nad hlavu a to jí stačilo, řekla, že je lepší, když ti bude vládnout on, než nějaká levná prdel na ulici, která ti nemůže dát ani polovinu toho, co Roman. Myslela jsem, že ta dívka má iluze.
Oblékla jsem se do oblečení, které mi bylo poskytnuto, tentokrát jsem se ráda oblékla do trochu normálního oblečení, protože jsem měla na výběr celý šatník. Měla jsem na sobě černé tričko s džínovými džínami, kotníčkovými botami na vysokém podpatku a koženou bundu, protože tady byla zima. Došla jsem ke dveřím své ložnice a otevřela je, abych viděla, jak tam stál bodyguard jako vždy, jeho vysoký svalnatý vzhled stál nade mnou, když jsem procházela přímo kolem něj, ani jsem mu nedala oční kontakt, protože jsem věděla, že bude jen zírat. V 17 hodin jsem zamířila do Romanovy kanceláře. Zaklepala jsem na dveře.
"Pojď dovnitř." Slyšela jsem ho volat z druhé strany dveří.
Otevřela jsem dveře a pustila se dovnitř, bodyguard mě následoval. Všimla jsem si Kristiny, jak sedí na gauči v jeho pokoji, její dlouhé vysoké boty po stehna se lesknou pod světlem, jak si hrála s nehty a zírala na mě pod řasami. Ignorovala jsem její pohled a šla rovnou k Romanovi.
"Jsi na dnešek připravená?" Zeptal se, když vstal ze židle a popadl kabát za ramínko, než si ho převlékl přes záda.
"Ano." odpověděla jsem, aniž bych od něj odvrátila pohled.
Usmál se "Dobře." Šel ke mně a zastavil se přede mnou, než mi přitiskl ruku na tvář. Odtáhla jsem od něj tvář, moje okamžitá reakce. Teď mě chytil za obličej mnohem silněji a hrubě mi sevřel bradu v ruce, abych se mu postavila čelem. Usmál se, a dlouze si povzdechl.
Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem stála bezmocně vůči jeho hrozbám, spustil svůj pevný stisk z mé tváře a podíval se na Kristinu "Ach nežárli, víš, že jsi moje dívka číslo jedna." Usmál se na ni. "Ale ona je nádherná, i když ne." Škádlil ji, přiměl ji k zaklení pod vousy, než mi znovu věnoval ten chladný pohled.
