Unbearable /CZ/ Nesnesitelný

Kapitola 2

        Celých těch 12 měsíců jsem nic zajímavého nedělala, jen jsem zkoušela něco zabrnkat na mou kytaru (na kterou jsem nic neuměla) a jen tak se flákala po LA, rozdávala autogramy a chodila na pláž přemýšlet o všem, co mě trápilo. Jednou, či dvakrát mi proletěla hlavou myšlenka o Robbiem. Klukovi, kterého jsem nesnášela a nesnáším do teď. Slyšela jsem, že je z něj hvězda, je možný, že ho potkám na MTV Music Awards. Byli jsme s kapelou nominovaní na Punk-Rockovou kapelu roku a upřímně, doufám, že tam nebude. Jakmile jsem nad ním začala přemýšlet, okamžitě jsem si vzpomněla na kapelu, a jak moc mi už chybí.

          Těšila jsem se na pátek. Konečně je uvidím. Měli jsme mít sraz v O2 Aréně v Londýně kde nám začne World Tour i velký USA Tour, ale ještě před tím máme s Alex sraz v koncertové hale v LA. Mám pro ni malé překvapení, ale to si nechám na později. Když jsem se z myšlenek vyhrabala do reality, byla jsem už v autě a jela za Alex.Seděly jsem s Alex na podiu v prázdné koncertové hale."Eliz, pamatuješ na Robbieho?" Zeptala se mě a rozhlížela se po hale. Ve mně se něco znovu zapnulo, jako by páčka nenávisti. Kdykoliv se mě někdo na něj zeptal, nebo ho zmínil, měla jsem tendenci vybuchnout. Nesnášela jsem zvuk jeho jména v mých uších. Většinou dělám, že ho neznám a snažím se být v klidu."Myslíš TOHO Robbieho?" Odpověděla jsem otázkou s kamenným obličejem. Alex jen přikývla a koukala někam do neznáma. Vzdychla jsem a vzpomněla si na věci, jaké mi způsobil, ale i na pár hezkých okamžiků, ale těch bylo bohužel málo. V očích se mi pomalu usazovaly slzy, ale nenechala jsem je vyjít na povrch. "Kdo by si takového debila nepamatoval?" Po chvilce jsem na ní vrhla odpověď, hned jsem se zvedla a odešla do zákulisí."Eliz, uklidni se!" Křikla Alex za mnou. Seděla jsem ve své maskérně, otočená zády ke dveřím. Alex se opřela zády o jednu stranu futer a o tu druhou si opřela nohy, takže v podstatě zamezila komukoliv vejít nebo vyjít."Eliz, poslouchej. On není tak špatný, jak si myslíš. Ano, má i dost špatných vlastností, ale vzhledem k tomu, že je v podstatě skoro stejný, jako já, divím se, že mě máš stále ráda. Já... Taky jsem si s ním zažila celkem nedávno takovou nepěknou věc, čtyři měsíce jsme se nebavili. Ale měl k tomu, co po mě chtěl důvod. Mě... Já... Jen mi to přišlo moc kruté, neměla jsem na to, abych to, co chtěl, udělala. No tak, Elizabeth, netrap se minulostí, nemá to cenu. Prosím, udělej to, kvůli mně. On tě chce vidět. Vážně. A poprosil mě, jestli bych si s tebou nepromluvila. Tak mi prosím potom dej vědět, jak se rozhodneš." Nějak se vyhrabala z té pozice, ve které byla a byla už na odchodu, když tu mi něco ještě řekla. "Jo, a ještě ti mám vyřídit, že je mu to líto." Odešla do prázdné haly, slyšela jsem, jak začala hrát jednu z mála písniček, které měla dovoleno zpívat, protože byly její. Seděla jsem v maskérně přibližně 30 minut, poté jsem si otřela slzy a upravila make-up.

         Pomalu jsem vstala a pomalým krokem jsem šla chodbou, která vedla k podiu. Když jsem slyšela, jak Alex tam s někým mluví, zpomalila jsem svůj krok a vykoukla směrem k hlasům. Jak jsem uviděla, kdo tam s ní sedí, nemohla jsem tomu uvěřit. Hodila jsem vražedný pohled na Alex jakmile se otočila a mrskla jsem svou kytarou na podium (kupodivu se nerozbila), Alex vymrštila se na nohy a rozběhla se za mnou. Běžela jsem do maskérny a zabouchla jsem dveře, ale stále jsem mohla slyšet Alex, jak na mě mluví se slzami v očích. Opřela se o zamčené dveře mé maskérny a sjela dolů, byla jsem v takovém klubíčku a pozorně poslouchala Alex. Chtěla jsem slyšet její omluvu, ale v tomhle bylo i trochu víc. Byla v tom prosba."Elizabeth prosím, zaprvé jsem nevěděla, že přijde a za druhé, on přišel za tebou, ne za mnou. Eliz, tohle bych ti neudělala. Ale on tě chce vidět. Opravdu chce. Vidím mu to na očích kdykoliv na to přijde řeč. Chce tě vidět a za všechno se ti omluvit. Vysvětlit ti určité věci, které víte jen vy dva. Já nevím, co přesně se mezi vámi vlastně stalo, nevím proč ty ho tak nesnášíš, jen že ho nesnášíš. Vím, že mu pravděpodobně nebudeš schopná odpustit, ale alespoň si ho vyslechni, prosím! Udělej to, ne kvůli tomu abys jemu udělala radost, ale kvůli mně, trhá mi srdce ho vidět, jak se trápí. A že on se kvůli tomu opravdu trápí. Eliz, prosím." V jejím hlasu bylo slyšet, že jí padají slzy z očí. Měla pravdu, že neví, co se stalo mezi mnou a Robbiem, a měla bych jí to říct, ale kdykoliv se s někým o tom bavím nebo dokonce na to myslím, neudržím slzy. Jakmile Alex skončila, opatrně jsem vstala a odemkla dveře. Oči jsem měla červené od pláče. Pomalu jsem otevřela dveře co, vrzaly na celou dlouhou chodbu která vedla až k podiu a zákulisí. Nechala jsem Alex vejít a sedla jsem si na malou pohovku. Sedla jsem si tam a kolena jsem měla nahoře. Poplácala jsem jemně místo vedle mě aby si Alex sedla vedle mě. Sebrala jsem odvahu a zvedla hlavu, pomalu otevřela ústa a promluvila na Alex. "Alex... já... já prostě nevím... Je to hodně těžký... On mi hodně ublížil a najednou, když jsem hvězda a jsem konečně hubená tak přileze a chce se mi omluvit?""On je taky hvězda..." Přecedila skrz zuby. „Já ti říkám nevím, proč přišel až teď, já mu do hlavy nevidím. Ale jsem z vás obou na prášky, znamenáte pro mě strašně moc oba dva a vzájemně se nesnášíte! Kdo to má vydržet?!" Už v podstatě křičela. Bylo vidět, že její smutek se změnil na vztek, hlasitě vzlykala. Sebrala se z pohovky, vzala si svou tašku a hodila si jí přes rameno. Hlasitě za sebou zabouchla dveře a rozběhla se na pódium, odkud byl jediný možný východ ven. V koncertové hale jsem byla asi ještě dvě hodiny a pak jsem konečně odešla domů.